Vzbudil jsem se brzy. Tedy na mě brzy. Volala kamarádka. Znepokojivé otázky. Pak už jsem neusnul. Jen jsem se pomodlil. Za všechny ty, které znám, kteří v posledním týdnu buď odešli z tohoto světa, nebo přišli o někoho hodně blízkého anebo… Sakra, není tady dost jiných lidí, co si daleko více zaslouží takovéto rozsudky?
Nakonec jsem se rozhodl, že vyrazím do poustevny. Ano, v neděli, ale není to v tomto podivném čase úplně jedno? Díky světu, který se z velké části přesunul do virtuálna a cesta do práce znamená pro mnoho z nás pár kroků z postele ke stolu a pro některé ani to ne, se hranice prostoru a času zvláštním způsobem posunuly.
Pustil jsem si na cestu Stručnou historii času od Stephena Hawkinga. Když jsem projížděl kolem štiřínského rybníku, zastavil jsem a na chvilku usedl na jeho břehu. Zrovna jsem přemýšlel o tom, že kdybych byl dnes mladý a obdržel od pána boha dar, který by mi dovolil intelektově vstřebat to ohromné množství informací, studoval bych dva obory. Fyziku a komparativní religionistiku. Je naprosto uchvacující, jak se na svých hranicích tyto dva zdánlivě neslučitelné obory protínají. V tomto ohledu žijeme ve fascinující době. Bohužel, k tomu, aby nevznikal nepoživatelný dort jak od pejska a kočičky, je třeba opravdu hlubokých znalostí obou oborů.
Hlavou se mi honily tyto myšlenky, když vedle mne zašustilo listí. Zvedl jsem hlavu a ne, nebyl jsem překvapen. Očekával jsem ji už od probuzení. Přišla však v podobě, která byla velmi výjimečná. Vypadala totiž naprosto nenápadně. Hezká žena oblečená v dlouhém kabátě s pletenou čepicí a přibližně mého stáří. V ruce držela bundu. Moji bundu.
„Jsi po nemoci a sedíš tady jen v mikině?“
Rozesmál jsem se a odpověděl. „Díky mami, ještě že tě mám.“
V tu chvíli se její tvář začala opravdu měnit v podobu mé maminky.
„Ne, prosím, to byl jen vtip!“ Zareagoval jsem.
Tentokrát se rozesmála ona a její tvář se vrátila do původní podoby. Donutila mne ale obléci bundu a pak usedla na ohromný pařez, na kterém jsem seděl i já. Odmlčela se a zahleděla se na hladinu, kterou čeřily kachny, které slavily život, po honu, který tu minulý týden proběhl.
„Potřebovala bych hodit do Zbořeného Kostelce.“ Promluvila po chvíli.
„Není problém.“ Odvětil jsem. „Ale nejdříve mi odpovíš na jednu otázku.“
„Není to vydírání, drahý?“ Pronesla s jiskrami v očích, které tak moc dobře znám.
„Je.“ Odpověděl jsem. „Protože vím, že není v tvých možnostech, dostat se tam jinak než mým autem. Třeba lusknutím prstů, zmizením v páře, proměnou v jestřába a tak.“
Tentokrát se rozesmála ona. Když její smích ustal, podívala se na mne a dodala. „Mám tě čím dál tím raději.“
„Však já tebe také.“ Odvětil jsem a mimoděk jí chytl za ruku. Ona jí stiskla, přikryla ji druhou dlaní a chvíli jsme mlčeli. Pak mou ruku pustila.
„Spěchám, bohužel. Jaká je tvá otázka?“
Z jejích úst stoupala pára a kačeny na rybníce utichly. Dívala se mi přímo do očí a já si již po tolikáté uvědomil, že v nich nosí celý vesmír. Dopřála mi tento pohled a trpělivě čekala. Zhluboka jsem se nadechl a zeptal se.
„Je tento svět spravedlivý?“
V okamžiku, kdy jsem otázku vyřkl, udělala ještě půlkrok ke mne a já cítil její podzimní dech na své tváři. Zároveň jsem vnímal, že svírá obě mé ruce ve svých.
„Odpovím ti, ale tentokrát musíš něco slíbit ty mně.“ V jejím hlase se zračila velká naléhavost.
„Pokud to bude v mých silách, určitě slíbím.“
„Nikdy bych tě nežádala o něco, co v tvých silách není.“ Odpověděla okamžitě a v jejím hlase byla cítit drobná výčitka. Zastyděl jsem se.
„Dobře.“ Řekl jsem tedy. „Slíbím.“
Její tvář nyní byla tak blízko mé, že jsem cítil pohyb jejích rtů. Stisk ještě zesílil.
„Slib mi, že nikdy nebudeš o mé odpovědi pochybovat. Že ji budeš brát jako jedinou skutečnou a již nikdy nebudeš žádnou jinou odpověď na tuto otázku hledat.“
Po těle mi přeběhl mráz. Dílem listopadového chladu, dílem naléhavosti v jejím hlase a dílem váhy jejího požadavku. Mé srdce se divoce rozbušilo.
Čekal jsem, až se srdce uklidní a snažil se prohloubit vlastní dech. Zároveň jsem se také pokoušel uhasit erupce vybuchující v mé mysli. Zdálo se však, že je to nemožné. Můj pohled se stočil k rybníku. Hejno kačen sedělo nepohnutě na klidné hladině a dívalo se směrem k nám.
„Kamarádky, prosím, pomozte mi.“
Na hladině rozlehlého rybníka se ozval hlasitý kachní smích a vzápětí se sedmičlenné hejno s divokým cákáním vzneslo k nebi a zamířilo na druhý konec jezera. Jak jejich hlas mizel v dálce, uhasínaly i plameny v mé mysli. Když kačeny usedly na vzdáleném cípu rybníka, byl v mé mysli klid.
Otočil jsem se k té, co překročila čas, a pravil. „Slibuji.“
„Dobrá.“ Usmála se. „Koukám, že máš v tomto kraji dobré přátele.“ Na chvíli její pohled zamířil na vzdálený břeh rybníka, který se začínal ztrácet v mlze. Pak se otočila zpět a pronesla.
„Toto je tedy má jediná odpověď na tvou otázku. Sedni do auta, dojeď na chatu. Skliď poslední dýně, připrav skleník na příští rok a naštípej nějaké dřevo na zimu. A až pojedeš do své poustevny příště, nezapomeň přivést semínka do krmítek. Jestli sis nevšiml, tak venku už začíná být nevlídno.“
Pustila mé ruce, otočila se a vydala se směrem k autu. Ještě před tím se však sehnula, sebrala ze země kámen, rozmáchla se a hodila jej daleko směrem ke středu rybníka. Když došla k vozu, došlo mi, že jsem neslyšel žádné šplouchnutí.
O chvíli později jsem v jakémsi transu odemkl dveře, nastartoval a zamířil z polní cesty směrem k silnici. Bez jediného slova jsme dojeli na parkoviště pod zříceninu hradu Zbořený Kostelec.
„Děkuji ti, ušetřils mi čas.“ Pronesla to ticha a odepnula si bezpečnostní pás. Pak se ke mně naklonila a políbila mne na čelo. „Neboj, jednou ho zaslechneš. Žbluňkne dost nahlas.“
Ještě chvíli jsem seděl v autě a díval se, jak mizí na cestě k hradu, která hned od začátku prudce stoupá vzhůru. Těsně před tím, než její postava zmizela v mlze mezi stromy, otočila se a rozverně zamávala. Ulevilo se mi.
O hodinu později se již nad Podhajským rybníkem nesla ozvěna po zvucích sekery a praskajícího dřeva.