Krátká glosa o smyslu lidského činění

Listopadový oslavenec Spinoza (24. 11. 1632) kdysi řekl: „Vytrvale jsem se snažil nesmát se lidským činům, nenaříkat nad nimi, ani si je neošklivit, nýbrž je pochopit.“ V sedmnáctém století tento způsob uvažování musel mít své konsekvence. Spinoza za svou poctivost zaplatil například vyobcováním ze židovské obce, se svým geniálním intelektem se stal brusičem čoček (což je tak neuvěřitelně symbolické), což ve finálně velmi pravděpodobně zapříčinilo jeho brzký odchod z tohoto světa. 

Ani dnes to není bezbolestný postoj. Naopak, je čím dám tím bolavější. A za sebe mohu říci, že v něm opakovaně selhávám. Na všech myslitelných úrovních – na té širší společenské, i v rovině běžné mezilidské komunikace, včetně té nejužší. 

Někdy se zkrátka zdá, že samotná lidská podstata touží po iracionálních dramatech, pletichách, zkrátka po uskutečňování subjektivních představ o tom, jak by svět měl být poskládaný – za jakoukoliv cenu. Samotná naše řeč je skoro vždy jen nástrojem nějaké persvaze, stejně tak jako naše neverbální komunikace. Když není, tak je většinou nástrojem našeho strachu – což ve finále utvoří jakéhosi komunikačního Urobora. 

Romantické obrázky mnichů a učenců hrbících se ve světle olejových lamp nad knihami, za hradbami klášterů či univerzit, pro mne měly od mala své kouzlo. Dávno tomu, co jsem si musel přiznat, že má povaha ale taková není, a že bych takový život žít neuměl. To však neznamená, že by pro mne tyto obrazy ztratily své kouzlo. Naopak, čím jsem starší, tím voňavější jsou, přesto že znám jejich iluzivní povahu. 

A tak znovu a znovu, pokaždé více rozbitý, probouzím se do světa a spolu se Spinozou snažím se nesmát lidským činům, nenaříkat nad nimi, ani si je neošklivit, nýbrž je pochopit. (včetně těch vlastních) Vždy překvapen tím, že se někde (kde?) vždy objeví skrytá vůle tak činit, ale zároveň připraven na to, že jednou již přijít nemusí. Možná proto o ten voňavý obrázek osvětlený matnou září olejových lamp, tam někde uvnitř, stále pečuji.