Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás. Aneb o dlouhé cestě.

„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás…“ Asi většina z nás tento citát, kterým Eduard Tomáš zahajoval jeden ze svých pořadů, důvěrně zná. Pro mne byl vždy prohlášením velmi zneklidňujícím. A stále vlastně je. Pokud ho totiž vezmeme bez jakýchkoliv „ale“, je velmi ultimátním. Je také mnohdy v příkrém rozporu s mnoha trendy duchovních systémů současnosti, které nás na stránkách barevných knih, festivalů, případně na, většinou velmi drahých, seminářích a přednáškách učí, jak najít dokonalého partnera, mít každý večer dokonalý sex, najít dokonalou práci, být bohatý, zdravý a seberealizovaný zároveň. Ačkoliv je to to vlastně stejně pošetilé počínání, podobné posmrtnému hromadění zlatých pokladů ve skrytých hrobkách, kterému se dnes se shovívavým pohledem vysmíváme, tak prostě táhne. Ta představa, že si na jedné straně můžeme nechat své sobectví, které je maskováno ideou osvíceného ega, dál se pěkně bavit v kasinu svět a při tom být moudří a osvícení a držet vše pevně pod kontrolou, je prostě lákavá. A proto některým dost vynáší a další za tu iluzi rádi zaplatí.

To však není důležité. Svět je panoptikum a i tyhle barvy do něj patří. A co si budeme namlouvat, nejsou to zdaleka nejstrašidelnější barvy tohoto světa. Vlastně jsou spíše úsměvné. Toto prohlášení má však ještě jeden, skrytý rozměr. Obsahuje část, která není na první pohled vidět. Citát se skládá ze dvou vět. Jedna poměrně nekompromisně oznamuje, že není žádný předmět tohoto světa (rozuměj, žádný vnější objekt, takže ani žádná osoba, konání atd.), které by nám mohlo přinést trvalého štěstí. A pak tu máme radostnou zvěst. Štěstí přesto existuje a jeho zdroj je v nás. Paralely významu těchto vět nalezneme v mnoha mystériích a filozofických směrech. Ovšem je zde ještě ona neviditelná část. Tou je prostor mezi tečkou za větou první a prvním písmenkem věty druhé. Je to prostor, do kterého když vstoupíme, tak si až do morku kostí uvědomíme, že na té první části něco je  (bez tohoto, mnohdy bolestného, uvědomění, bychom se do tohoto skrytého místa ani nemohli dostat), ale na tu druhou větu ještě nedohlédneme. Respektive jí nejsme schopni realizovat. Je to meziprostor bílé soboty, mystické smrti, místo nejhlubší psychospirituální krize, na kterém se setkáváme se strážcem prahu. S našimi nejhlubšími obavami, strachy, bolestmi, s naším vlastním stínem. Často se proto vracíme aspoň o pár kroků zpět a zkoušíme to nějak ukecat. Vrhneme se do další práce, dalšího úsilí, přečteme si nové, chytřejší poučky, zaplatíme si nový seminář, najdeme si vhodnějšího partnera, novou zábavu, nové způsoby seberealizace. Stavíme znovu a znovu žebřík opřený o další falešnou zeď a snažíme se získat zpět ztracenou kontrolu. Do té doby, dokud nás osud opět nepřivede na prázdné místo, které z obou stran stráží pohledy nepohnutých Sfing.

Marnost? Mohlo by se zdát. Je zde však přeci jenom smysl. Při každém dalším kole musíme hledat sílu začít znovu. Musíme se začít hýbat, jinak zůstaneme uvíznutí v bažinách skepse a rezignace. Ta síla, která nám pomáhá se znovu zvednout, je bazální hybnou silou celého stvoření, nebo spíše tvoření. Je to síla, která se z velké části na osobní úrovni manifestuje jako naše autenticita – opravdovost. A opravdovost, již dle svého slovního kořene, směřuje k pravdě, ať má jakoukoliv podobu. Jediné, co po nás tato síla chce, je, abychom se pohnuli z místa a dovolili jí konat. Bez lpění na představě, jakou podobu by náš pohyb měl mít. Ona pak ve skrytu pracuje za nás. A tak si většinou ani neuvědomujeme, že to opakované stavění a následné borcení žebříku spolu s falešnou zdí, o kterou jsme se ho snažili opřít, je ve skutečnosti odkládáním dalších kousků naší sebestřednosti. Díky tomu se může udát zázrak. Jednoho dne vložíme mezi madla žebříku poslední šprušli, kterou máme k dispozici. Poslední dílek naší sebestřednosti. Žebřík v tu chvíli ani nemusí být hotový. Jestli je zeď, o kterou se opírá falešná nebo ne, je v onen moment také úplně jedno. Odložili jsme poslední část, která nám bránila prohlédnout iluzi naší velkoleposti. Jsme doma. V nás samotných. Kam, že jsme to vlastně celou tu dobu jednotlivé příčky žebříku odkládali a kam všechny ve finále mizely? Tvořivá síla naší opravdovosti je po celý ten čas trpělivě vracela na jejich původní místo, domů. Aniž si to uvědomujeme, jsme činiteli alchymického procesu, kdy každý náš čin, jeli prožit a vykonán v oné opravdovosti, je jako vyčištěné políčko zrcadlového puzzle našeho života.

Vesmír má rád paradoxy. Jsou jeho základním stavebním materiálem. A tak i v tomto případě se může celá situace jevit, jako že jsme nakonec tu cestu ke štěstí našli v nějakém konání, v něčem vnějším. Protože právě toto konání nás přivedlo k okamžiku odložení poslední překážky, jejímu navrácení na její pravé místo. A tak možná, trochu troufale, trochu s nadsázkou a přeci úplně vážně můžeme tento paradox vyjádřit dovětkem k oněm dvěma moudrým větám a celý kruh uzavřít.

„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás. A právě proto může být v jakémkoliv z předmětů světa (znovu)nalezeno.“

PS: Věnováno učiteli z nejmilejších, jehož slova dále jako živí průvodci, svítí na křivolakých cestách.