Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás. Aneb o dlouhé cestě.

„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás…“ Asi většina z nás tento citát, kterým Eduard Tomáš zahajoval jeden ze svých pořadů, důvěrně zná. Pro mne byl vždy prohlášením velmi zneklidňujícím. A stále vlastně je. Pokud ho totiž vezmeme bez jakýchkoliv „ale“, je velmi ultimátním. Je také mnohdy v příkrém rozporu s mnoha trendy duchovními systémy současnosti, které nás na stránkách barevných knih, festivalů, případně na, většinou velmi drahých, seminářích a přednáškách učí, jak najít dokonalého partnera, mít každý večer dokonalý sex, najít dokonalou práci, být bohatý, zdravý a seberealizovaný zároveň.  Ačkoliv je to to vlastně stejně pošetilé počínání, jako braní si zlatých pokladů do skrytých hrobek, kterému se dnes se shovívavým pohledem usmíváme, tak prostě táhne. Ta představa, že si na jedné straně můžeme nechat své sobectví, které je maskováno ideou osvíceného ega, dál se pěkně bavit v kasínu svět a při tom být moudří a osvícení a držet vše pevně pod kontrolou, je prostě lákavá. A proto některým dost vynáší a další za tu iluzi rádi zaplatí.

 

To však není důležité. Svět je panoptikum, a i tyhle barvy do něj patří. A co si budeme namlouvat, nejsou to zdaleka nejstrašidelnější barvy tohoto světa. Vlastně jsou spíše úsměvné. Nad čím bych se ale rád pozastavil je prohlášení samotné, respektive jeho část, která není vidět. Citát se skládá ze dvou vět. Jedna poměrně nekompromisně oznamuje, že není žádný předmět tohoto světa (rozuměj, žádný vnější objekt, takže ani žádná osoba, idea atd.), která by nám mohla přinést trvalého štěstí. A pak tu máme radostnou zvěst. Štěstí přesto existuje a jeho zdroj je v nás. Paralely významu těchto vět nalezneme v mnoha mystériích a filozofických směrech. Ovšem je zde ještě ona neviditelná část. Tou je prostor mezi tečkou za větou první a prvním písmenkem věty druhé. Je to místo, kde už si až do morku kostí uvědomujeme, že na té první části něco je, ale na tu druhou ještě nedohlédneme. Respektive jí nejsme schopni realizovat. Je to meziprostor bílé soboty, mystické smrti, místo nejhlubší psychospirituální krize, na kterém se setkáváme se strážcem prahu. S našimi nejhlubšími obavami, strachy, bolestmi, s naším vlastním stínem. Často se proto vracíme aspoň o pár kroků zpět a zkoušíme to nějak ukecat. Vrhneme se do další práce, dalšího úsilí, přečteme si nové, chytřejší poučky, zaplatíme si nový seminář, najdeme si vhodnějšího partnera, novou zábavu, nové způsoby seberealizace. Stavíme znovu a znovu žebřík opřený o další falešnou zeď a snažíme se získat zpět ztracenou kontrolu. Do té doby, dokud nás osud opět nepřivede na prázdné místo, které z obou stran stráží pohledy nepohnutých Sfing.

 

Marnost? Mohlo by se zdát. Je zde však přeci jenom smysl. Při každém dalším kole musíme hledat sílu začít znovu. Musíme se začít hýbat, jinak zůstaneme uvíznutí v bažinách skepse a rezignace. Ta síla, která nám pomáhá se znovu zvednout, je bazální hybnou silou celého stvoření, nebo spíše tvoření. Je to síla, která se z velké části na osobní úrovni manifestuje jako naše autenticita –  opravdovost. A opravdovost, již dle svého slovního kořene, směřuje k pravdě, ať má jakoukoliv podobu. Jediné, co po nás tato síla chce, je, abychom se pohnuli z místa a dovolili jí konat. Ona pak ve skrytu pracuje za nás. A tak si většinou ani uvědomujeme, že to opakované stavění a následné zřícení žebříku spolu s falešnou zdí, je ve skutečnosti odkládáním dalších kousků naší sebestřednosti. Díky tomu se může udát zázrak. Jednoho dne vložíme mezi madla poslední šprušli žebříku, kterou máme k dispozici. Poslední dílek naší sebestřednosti. Žebřík v tu chvíli ani nemusí být hotový. Jestli je zeď, o kterou se opírá falešná nebo ne, je v tu chvíli také úplně jedno. Odložili jsme poslední část, která nám bránila prohlédnout iluzi naší velkoleposti. Jsme doma. V nás samotných. Kam, že jsme to vlastně celou tu dobu, jednotlivé příčky žebříku odkládali, kam všechny zmizely? Naše opravdovost je po celý ten čas trpělivě vracela na jejich původní místo, domů.

 

Vesmír má rád paradoxy. Jsou jeho základním stavebním materiálem. A tak i v tomto případě může se celá situace jevit, jako že jsme nakonec tu cestu ke štěstí našli v nějakém konání, v něčem vnějším. Protože právě toto konání nás přivedlo k okamžiku odložení poslední překážky, jejímu navrácení na její pravé místo. A tak možná, trochu troufale, trochu s nadsázkou a přeci úplně vážně můžeme tento paradox vyjádřit dovětkem k oněm moudrým větám a celý kruh uzavřít.

 

„Není trvalého štěstí v žádném z předmětů světa. Je v nás. A právě proto může být v jakémkoliv z předmětů světa (znovu)nalezeno.“

PS: Věnováno učiteli z nejmilejších, jehož slova dále jako živí průvodci, svítí na křivolakých cestách.