O sebevědomí

Sebevědomí je jedním ze slov, které je v současné společnosti užíváno velmi často. Prakticky stejně tak často je užíváno mylně.

 

Západní společnost udělala ze slov sebejistota, sebedůvěra a sebevědomí, prakticky synonyma. Dobře viditelné je toto zmatení pojmů na následujícím příkladu. Psychologie používá pojem – zvýšené sebevědomí. To je definováno jako nezdravá sebedůvěra. Tady je jasně vidět ona záměna. Nic takového, jako zvýšené sebevědomí totiž nemůže existovat – proto je třeba v definici použít slovo sebedůvěra. Ano, ta už může být nezdravá, zvýšená atd. Sebevědomí nikoliv.

 

Splynutí těchto tří pojmů je dobře viditelné v angličtině. Tam je nejčastěji používaným překladem slova sebevědomí slovo self-confidence. Toto slovo je držitelem oněch tří českých významů – sebevědomí, sebejistota, sebedůvěra – zmíněných na začátku úvahy. První část slova je tvořena slovem self. V tomto případě můžeme přeložit jako české sebe (obsahující já). Confidence pak znamená důvěra. Takže sebedůvěra ano, sebejistota budiž. O vědomí však ani zmínky. Daleko blíže skutečnému významu slova sebevědomí má anglické slovíčko – self-awareness. Tady už je přímo obsažen původní význam. Vědomí – uvědomování – si sebe sama. Toto slovo však z úst běžného anglicky mluvícího člověka neuslyšíte a ani na něj nenarazíte ve filmech či zábavné literatuře. Tam se používá prakticky výhradně self-confidence. Naopak v literatuře zabývající se sebepoznáním je používáno zcela výhradně, právě kvůli zásadnímu významovému odlišení od self-confidence.

 

Než se opět vrátíme k významu slova sebevědomí, zamysleme se nad chvilku právě nad slovy sebedůvěra a sebejistota. Možná se nám od nich pak lépe odloupne to významově přilepené sebevědomí. Jak jsem již řekl, sebedůvěra na rozdíl od sebevědomí může být zdravá, nezdravá, zvýšená atd. Jak je to možné? Stačí se zaposlouchat do slova samého. Respektive do jeho druhé části. Důvěra. Důvěra je slovo, které je většinou používáno v kladném slova smyslu. Ale moc dobře víme, že naše důvěra může být i zklamaná a slovo důvěřivost, které je z důvěry odvozené je naopak používáno spíše negativně. Důvěra v sobě totiž obsahuje prvek nevědomí. Protože něco nevím, nebo nevím úplně, tak tomu musím „jen“ důvěřovat. Kdybych to věděl, nebylo by důvěry třeba. Tzn. pokud zde máme nějaké nevědomí něčeho, tak sebedůvěra opravdu nemůže být to samé, co sebevědomí.

 

Zde by možná šlo namítnout, že z toho vyplívá rovnice – sebevědomí rovná se sebejistota. Ani to však není pravda. Jistota znamená výběr jedné možnosti. Jsem si tím jistý. Nepřipouštím nic jiného. Vymezení se vůči nějaké jiné alternativě. Jistota totiž také obsahuje onen nevědomý prvek, stejně jako důvěra. Obsahuje totiž vždy více či méně latentní nejistotu, proti které se musí vymezovat. Proto je také možné, že ačkoliv si jsem něčím 100 % jist, může to dopadnou úplně jinak. Naproti tomu, vědomí si něčeho je proces. Proces, který nehodnotí a neuchopuje. Neříká – tudy, nebo tamtudy. Ano, nebo ne. Je to živý proud. My však potřebujeme a chceme uchopovat, hodnotit, třídit, vybírat, rozhodovat.

 

A právě proto nám skutečné sebevědomí chybí. A z tohoto důvodu potřebujeme tolik kurzů na posílení sebedůvěry a sebejistoty. Někde v hloubce cítíme, že něco společného se sebevědomím přece jenom mají. Jaké je tedy to tajemné spojení, které způsobilo ono pojmové splynutí? A existuje mezi nimi vůbec nějaké? Ano, existuje. Sebedůvěra a sebejistota jsou světlem a stínem lampy sebevědomí. Dejme si ta slova vedle sebe a zkusme je „sečíst“, nebo spíše spojit. Spojit jejich významy. Ony se vzájemně znegují. Když důvěřuji, nemám jistotu. Když mám jistotu, není zde prostor pro důvěru. Nemohu najednou důvěřovat a mít jistotu. Ano, mohu mezi nimi dost rychle přeskakovat, ale nikdy je nemohu spojit. Ve skutečnosti jsou to póly magnetu. Jaká část mi tedy zbývá? Zbývá část sebe – tedy střed. Cestou do středu magnetu se dostávám do místa, ze kterého oba póly vychází, ze kterého se jejich síla šíří. Žádný statický střed zde není, v okamžiku „dosažení středu“ je síla obou pólů rovnoměrně vymrštěna do prostoru kolem magnetu. Stává se vědomím zakotveném ve svém středu. Sebevědomím. Proto je jak sebejistota, tak sebedůvěra něčím, co nám skutečné sebevědomí neustále připomíná. Hledáme totiž ve světle lampy lampu samotnou. Hledíme na prst ukazující na měsíc. Ztraceni na pólech sebedůvěry a sebejistoty nejsme si sami sebe vědomí.

 

Být si skutečně vědom sebe sama, znamená stát se tím dynamicky pulsujícím pohybem a zároveň stanout ve středu celého kolotoče zvaného svět. Žádné slavné konečné osvícení se zde nekoná, protože to je možné pouze pro stíny hledající ve světlech lamp. Skutečné sebevědomí znamená totální ztrátu jakékoliv sebedůvěry a sebejistoty v individuálním slova smyslu. Ten, kdo je sebevědomý, si je vědom, že není pánem vůbec ničeho, nic nedrží, nic neřídí. A proto může být úplně svobodný. Z této svobody pak pramení jeho svobodné jednání, které může na ostatní působit jako plod lidské sebedůvěry či sebejistoty.

 

Mylné by také bylo považovat sebevědomí za nějaký stav. Nikoliv. Podobenství s magnetem platí nadále. Sebevědomí je proces. Proces, který sebe sama stále objevuje – nachází – a uvědomuje se sám v sobě, čímž sám sebe prohlubuje. A to v každém skutku, každém hnutí mysli, ve vědomí proměnlivosti i věčnosti. Ve skutečnosti, která je, jaká je.

 

Jedno krásné, zemité vyjádření významu slova sebevědomí jsem nedávno četl od Laurence Freemana. Laurence hovoří o tzv. plném vědomí v těle. O totální vědomé přítomnosti v tom, co jest. A také o tom, co se stane, když najdeme odvahu vyměnit sebedůvěru a sebejistotu za sebevědomí a ocitneme se v onom nekonečně se prohlubujícím procesu vědomí-sebe-vědomí.

 

Celý náš život žijeme s pocitem očekávání. Dokonce i když jsou naše naděje splněny a naše cíle dosaženy, stejně nemáme pocit, že jsme dorazili do cíle. Být vědomý v těle, znamená být si vědom toho, že vše je přechodné. Je to „nestálé město“ mysli, které popisuje sv. Pavel, je to prázdnota (sunyata) buddhismu. Žít s tímto vhledem do pomíjivosti, a zároveň být spokojený s tím, co máme, a přijímat to kým jsme, je aktem nalézání rovnováhy, který se musíme učit den ode dne lépe.