O volbě menšího zla

Jedním z mýtů, který stál za těmi nejšílenějšími politickými a lidskými katastrofami, je mýtus o volbě menšího zla. Z něj je derivován další, modernější, o volbě srdcem.

V pátek to vypukne. A bude to pukání kruciální. A tak mi dovolte pár řádků k zamyšlení a doporučení, proč volit a jak volit, které píši navzdory tomu, že jak stárnu, tak se čím dál tím více přesvědčuji o neschopnosti lidí poučit se ze svých chyb, a to i přes to, že tyto chyby ve svých nejhorších důsledcích byly (a stále jsou a mohou být) příčinou mrzačení osudů celých generací.

Jedním z mýtů, který stál za těmi nejšílenějšími politickými a lidskými katastrofami, je mýtus o volbě menšího zla. Respektive o neochotě se podílet na volbě menšího zla. Z něj je derivován další, modernější, o volbě srdcem.

Nebudu zde poukazovat na klíčové okamžiky Evropské / světové a České historie z roku 1933 a u nás z let 1946–48, na kterých by šly dohledat mrazivé analogie. Pro mnoho lidí je to příliš velká abstrakce anebo jsou obětí dalšího mýtu o tom, že naše doba je výjimečná a stojící mimo historii. K pokusu o demytizaci tak použiji dva příklady z posledních 9 let. To je doba, kterou, alespoň doufám, je schopná většina lidí ještě reflektovat a spojit se s ní na základě osobní zkušenosti. Nejprve mi dovolte krátkou rekapitulace dvou událostí, o které se budu opírat.

Prezidentské volby v lednu 2013 byly prvními přímými volbami hlavy státu u nás. Do druhého kola se dostali dva kandidáti. Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Co následovalo? Zhrzelí voliči prodemokratických kandidátů, kteří se do druhého kola nedostali, prohlásili, že nebudou volit menší zlo a druhého kola se nezúčastnili. Nejhlasitější skupinou v tomto ohledu byli voliči Taťany Fischerové, kteří mýtus o volbě srdcem pevně ukotvili v českém prostředí. Na druhém místě odmítačů volby menšího zla se ocitli voliči Zuzana Roithové. Tyto dvě skupiny v prvním kole tvořili dohromady 9 % hlasů. Jejich neúčast se tak stala pověstným jazýčkem na vahách (je mi jasné, že někteří k volbách šli), který ve finále rozhodl ve prospěch Miloše Zeman.

Když v roce 2018 nastal čas druhého kola dalších prezidentských voleb, říkal jsem si, že všichni už pochopili, jaké důsledky může mít lpění na svém kandidátovi srdce a nic takového už se nemůže stát. Opakovalo se však vše v bledě modrém. Jen se tentokrát největší skupina odmítačů volby menšího zla etablovala z voličů Michala Horáčka (on sám jasně podpořil v druhém kole Drahoše) a Marka Hilšera.

Pro mne osobně to bylo jako „probuzení“ do zlého snu. A to ze dvou důvodů. Po čtyřech letech panování (jinak Zemanův způsob vykonávání prezidentské funkce nazvat nelze) Miloše Zemana se našlo v tomto národě tak ohromné množství lidí, kteří ho znovuzvolili a pak ti, kteří by tomu mohli zabránit, k volbám prostě nepřišli, protože Drahoš je moc nevýrazný a není to jejich ideál. Když jsem pak shlédl statistiky voličů dle věku, následoval šok třetí. Valné většině mladé generace je asi osud země, ve které vyrůstají a budou v ní trávit své životy, úplně u zadele.

Podívejme se nyní na důsledky tohoto dětinského počínání nevoličů. V prvním kole jsme mohli mít v čele státu člověka, kterého největší prohřešek tkvěl v tom, že občas usnul ve sněmovně (já bych třeba u projevů členů ANO a SPD spal raději také) a kvůli vadě řeči bylo nutné se trošku více soustředit na to, co říká. (Což mimochodem není vůbec na škodu.) Jinak to byla respektovaná politická osobnost, ve svých proevropských a prodemokratických postojích zcela konzistentní, s ohromnou zkušeností v oblasti politické a diplomatické a troufám si říci, že v případě Karla Schwarzenberg lze rozhodně mluvit i hlubokém lidském rozměru a moudrosti.

Ve druhém kole jsme mohli mít v úřadě sice nevýraznou osobnost, ale člověka vzdělaného, slušného, poctivého, pracovitého, pokorného a jasně proevropsky a prodemokraticky orientovaného.

Co jsme volbou srdcem a odmítáním menšího zla získali? Devastaci prezidenského úřadu na všech myslitelných úrovních. Hradní bandu taxikářů a kolotočářů, kteří si udělali z hradních (a hlavně Lánských) komnat kanceláře pro svůj byznys. Legitimizaci sprostoty a lži ve veřejném prostoru, pohrdání ústavou a zpravodajskými službami vlastní země, orientaci na Čínu a Rusko (otočka na poslední chvíli nesmyje předchozí jednání), devalvaci významové náplně slova pravda, neskrývanou aroganci moci a ze státních vyznamenání máme trapnou frašku.

Shrňme si nyní to podstatné, co z předchozího pro letošní volby vyplývá, do dvou bodů.

1.  Volba prezidenta není výběrem manželky / manžela, životní partnerky / partnera, dokonce ani milenky / milence a ani žádné mytologické postavy, která nás má spasit a naplnit prázdná místa našich životů. Je to především volba hodnot, které se budou v následujících letech ve veřejném prostoru etablovat. To ale vůbec neznamená, že by to bylo něco, nad čím máme mávnout rukou. Naopak. Tyto hodnoty mají a budou mít fundamentální dopad na život celé společnosti, na kultivaci či dekultivaci veřejného prostoru, kterého jsme součástí, ať se nám to líbí, nebo ne. A jen v hodnotově usazeném a kultivovaném veřejném prostoru lze následně racionálně diskutovat a hledat funkční řešení zcela konkrétních problémů, které mají na náš život vliv již zcela bezprostřední.

2.  Nevolit v druhém kole nelze. Nevolba je volbou vítěze.

Jaké jsou tedy konkrétní závěry plynoucí z výše popsaného?

Jak jsme si již řekli, volba prezidenta je především volbou hodnot. A to jak v pozitivním, tak v negativním vymezením se. Pokud se budeme bavit o třech kandidátech, kteří mají šanci se o hradní křeslo v druhém kole ucházet, tak tu máme dva hodnotové systémy. Jeden je reprezentován populismem, tedy hodnotovou a názorovou nestálostí řízenou tím, co si žádá dav, občas až dechberoucí nevzdělaností, obdivem k absolutistům typu Orbán a co se týče pojímání moci, tak se jedná o přímé následnictví Zemana. Ať už jde o přístup k právu, politiky jako zástěrky k osobnímu byznysu, aroganci moci nebo buranství.

Druhý hodnotový systém je založen na čitelné hodnotové orientaci (ne osobní ale politické), která je jednoznačně prodemokratická a proevropská, kultivovaném projevu, podpoře vzdělanosti, respektu a úctě k základním pilířům demokracie, jasně vyjádřené podpoře Ukrajině, za kterou se neskrývá žádné populistické – ale naši lidi atd.

V druhém kole tedy zapomeňme na to, že někdo radši flanel a druhý pohlednou, mladou a inteligentní ženu (její slova). Nebudeme si ani s jedním doma u večere povídat a ani si nemusíme věšet jejich obraz do ložnice. Ale pokud nechceme pokračovat další léta v trendu nastoleném dosluhujícím hradním mocipánem, je třeba do druhého volebního kola jít a do urny vhodit lístek, který tomu pomůže. Koneckonců, ať to bude ten či ona, budeme mít v obou případech v čele státu někoho, kdo aspoň umí česky.