O WYSIATI, koherenci, sobectví, odvaze a o očkování proti covidu.

Psala mně nedávno jedna kamarádka, že jsem nedopsal slíbenou povídku inspirovanou historickými událostmi v klášteře Rosa Coeli a vůbec, že ty povídky flákám. Má pravdu, flákám a slíbenou povídku jsem opravdu nedopsal. A už se moc těším na to, až se k povídkám zase dostanu. Ale vím, že to ještě minimálně rok potrvá, a tak ani tentokrát to nebude příliš poetické čtení, ale doufám, že může přinést nějaké zajímavé informace a pohledy.

Dění okolo pandemie Covid 19 se mnou asi zatřáslo více, než jsem si dokázal představit. Konkrétně to byl brutální nárůst iracionality, hlouposti a sobectví. Vzpomněl jsem si na všechny ty filmy, kde hlavní hrdina varuje ostatní před výbuchem sopky, novým onemocněním, nebo třeba před blížící se super tsunami, ale nikdo mu nevěří. Až když se hrdinova slova naplní a umře dost lidí, tak ho začnou poslouchat. Jako diváci si vždycky v té první fázi říkáte. Proboha, proč ho neposlouchají? Má měření, důkazy, většinou je to erudovaný odborník. Proč to vždycky musí dojít až ke katastrofě samotné? Nicméně, nakonec však, po zaplacení kruté ceny, vyvede hlavní hrdina ostatní z úplného zmaru a dochází uznání. Realita je velmi podobná, až na dvě zásadní věci. Ve filmech jsou ti zabedněnci většinou jen ti nahoře. Ti, co mají moc rozhodnout. V realitě mají za sebou armádu těch, kteří vybaveni chorobnými bludy vyrazí na Kapitol a vezmou spravedlnost do vlastních rukou. Druhý rozdíl tkví v tom, že v realitě ke konečnému všeobecnému uznání omylů a chyb, a tedy k uznání skutečnosti, ani po smrti milionů lidí, nedochází. Není zde žádný happy ending.

Výše naznačený plot plný klišé a hloupé předvídatelnosti se nyní odehrává přímo před našima očima. Lidé, kteří nejsou neseni ani to vlnou, která je u nás prezentována hloupostí, neodborností a neschopností vládních všeumělů, nezřídka motivovanou pouze touhou po moci a soukromými ekonomickými zájmy, a ani vlnou iracionality, která si obléká masku s rohy a vyráží ve svém spravedlivém hněvu bojovat za jedinou pravdu, zůstávají uprostřed toho nevěřícně stát, jak jediný střízlivý účastník nějakého dekadentního večírku, který se dostává do své poslední fáze před tím, než na chvíli všechno usne a pak se ráno probudí do mučivé kocoviny.

Snaha o to, pochopit alespoň částečně, co se tu vlastně děje, respektive proč se to děje tímto způsobem (bez zodpovězení této otázky nemá moc smysl přemýšlet o tom, jak z toho ven) mne dovedla k tomu, že jsem se vrhl do studia a vzal to pěkně o píky. Rozkročen někde mezi psychologií, sociologií, a antropologií s přísadami typu, počítačové algoritmy, neurovědy, dějiny, lingvistika, sémiologie a další, jsem trávil rok nejen nad knihami, ale také analýzami mediálních produktů od válečné a poválečné propagandy až po projevy a komunikáty dnešních politiků. To vše pod dozorem lidí, o kterých si po roce troufám tvrdit, že na rozdíl od různých internetových všeználků, mají do jednotlivých částí složitého systému opravdový vhled a nenechají člověka jen tak myšlenkově onanovat – což je myslím v současnosti dost oblíbená disciplína.

Po roce je na závěry ještě brzy, avšak již nyní jsou mi zřejmé dvě věci. Na jedné straně konstatování, že celá problematika je nesmírně komplexní a rozhodně není možné jí uchopit nějakým zkratkovitým způsobem a vtělit její podstatu do nějakého „moudrého“ příspěvku na Facebook. Na druhou stranu jsou však principy, které vedly lidstvo na cestě od lidských obětí, přes upalování čarodějnic až k vakcínám s čipy Billa Gatese popsatelné a poznatelné. A díky, nejen technologickým, možnostem a schopnostem špičkových myslitelů a vědců, je možné mnohé myšlenky a závěry (dříve pouze teoretické, i když na empirii založené) z oblasti psychologie, filozofie a dalších společenských věd, potvrdit, nebo lépe poznat, ale také třeba zcela změnit, vyvrátit a nabídnout východiska nová. Je to vlastně taková cesta od Démokritova átomu k atomu popsaným dnešní částicovou fyzikou. Pomalu se tak rozplétá předivo vztahů a zákonitostí, které nás dostávají do situací jako je ta dnešní. Jejich poznávání nás z nich ale může, jednou, vyvést ven, jako už nás v minulosti vyvedlo z jiných omylů a bludů.

Tato krátká úvaha si rozhodně neklade za cíl, výše naznačenou komplexitu obsáhnout, a to ani náznakem, ale velmi rád bych se dotkl dvou fenoménů, které s problematikou souvisí. Prvním z nich je jev, který uvedu kombinací tajuplné zkratky a jednoho původně latinského slova. WYSIATI a koherence. Druhý je srozumitelnější. Jmenuje se sobectví vs. odvaha. Ačkoliv spolu přímo tyto oblasti nesouvisí, obě se zásadním způsobem podílí na obrázku dnešního světa. Oba fenomény se pokusím nasvítit šerosvitem jednoho aktuálního tématu.

Očkování proti covid 19

Tímto aktuálním palčivým problémem je očkování proti Covid 19. Případného čtenáře těchto řádků nyní poprosím, aby se pokusil nezatěžovat svou mysl hned na začátku nějakou emoční předpojatostí. Je teď úplně jedno, jestli jste nebo nejste zastáncem očkování a je úplně jedno jaký je můj názor. Jde jen o to, pokusit se zamyslet nad tím, co bude napsáno a nechat svou mysl otevřenou.

Ačkoliv se již prakticky neúčastním internetových diskusí na téma covidu, neznamená to, že by mě téma samotné nezajímalo. To bych jaksi popíral to, co jsem psal na začátku. Takže občas pročítám diskuse pod různými příspěvky a zkoumám, jaká se v různých táborech používá argumentační strategie, jaké se využívají narativní stereotypy atd. Ono ve finále těch argumentačních figur není moc a jsou to skoro vždy deriváty maximálně nějakých pěti základních. Podívejme se nyní na dvě základní množiny, které se objevují v argumentaci odpůrců očkování. Do první množiny patří vyjádření typu: Nevím proč bych se měl očkovat, jsem zdravý (Tento se někdy modifikuje i do – nevím proč bych se měl testovat, jsem zdravý) Dalším je. Makám na své imunitě, ta mě ochrání. Nebo – je to moje svobodná vůle a žádný stát mi do ní nemá co zasahovat. (mistr Dušek tento typ argumenty uvedl do souvislosti se zotročováním) Případně – všichni jste vystrašení, já se vystrašit nenechám. Druhá množina je pak již daleko více prodchnutá konspiračními narativy a obsahuje deklamace typu. Je to všechno lobby mocných a bohatých. Nevěřím celému covid příběhu, až po absurdnosti typu trackovací čipy. Druhou množinu teď nechám stranou a jen podoktnu, že často bývá doprovázena jedním dalším zajímavým psychologickým jevem, a to je psaní velkými písmeny. I proto jsem použil slovo deklamace. Třeba na tento fenomén dojde někdy v jiném článku.

Sobectví a strach

Rád bych ještě před tím, než se dostanu k tématu samotnému, řekl, že důvody k odmítání vakcinace mohou být různé. Obavy, fóbie, úzkosti, zdravotní stav atd. Záměrem této úvahy není házet všechny do jednoho pytle, ale zaměřit se na jeden specifický rys, který se často u těchto lidí objevuje.

V obou množinách argumentačních figur se ve skutečnosti jedná o prohlášení, nikoliv o argumenty. K těm se dostanu později. Nyní bych se rád pozastavil nad jedním společným jmenovatelem prohlášení v první množině. Souvisí částečně s tím, co jsem kdysi popsal v článku – Škola osvíceného ega, aneb buď vůle má. (odkazy pod článkem) Je totiž velmi smutným paradoxem, že se tento jev velmi často vyskytuje u lidí, kteří se prezentují jako duchovní. Ale samozřejmě nejen u nich. Jediným měřítkem hodnocení i závažné situace, která má celospolečenský přesah, je pro tyto lidi pouze to, jestli se oni sami mají dobře ve smyslu – jestli se mohou bavit tak, jak se oni bavit chtějí a jak byli zvyklí. Ono je totiž v tomto případě jedno, jestli je mou zábavou jezdit do Thajska chlastat, hrát beach volejbal nebo se tzv. seberozvíjet. Je to prostě vždy jen způsob zábavy, tu třeba kultivovanější, tu méně, ale vždy se nejedná o nic více než o individuální způsob sebezabavování se. U těch duchovních lidí je pak jen smutným paradoxem to, že po letech seberozvíjení se je jejich pocit svobody determinován tím, že letos nemohou svou cestou do Thajska či na Bali zanechat tak rozsáhlou uhlíkovou stopu, že zcela neduchovní opilec z Horní dolní, netřídící odpad a živící se výhradně vepřovým, nemá za celý svůj život šanci takovou způsobit.

Spisovatel a novinář Martin M. Šimeček říká k tomuto tématu v moc pěkném rozhovoru v Respektu toto. „Je rozdíl mezi vnucenou nesvobodou a vlastním omezením ve prospěch druhých lidí. Toho druhého není spousta lidí schopných. Nechápu to.“

Kvůli této sebezahleděnosti tyto obránce svobod tudíž ani nenapadne uvažovat v dimenzi, že i když se sami cítí zdraví, tak mohou nakazit a ohrozit někoho dalšího a nejsou pro to v extrémním případě ochotni učinit ani takovou marginálnost, jako nechat si zašťourat špejlí v nose, protože je to útok na jejich osobní svobodu. Ano, u očkování je to samozřejmě složitější, dostanu se k němu dále, ale nyní jde jen o to, ukázat na absenci schopnosti nemyslet jen na sebe, ale i na ostatní. (V případě vakcinace i přesto, že třeba vakcínám nedůvěřuji, nebo se prostě jen bojím – což je naprosto v pořádku).

Tím se dostávám od sobectví ke strachu, který je také často používán jako argumentační prohlášení – jste vystrašení, já se vystrašit nenechám – a k vakcínám. Nedávno jsem četl příspěvek, kde dotyčný nazval ty, kteří se nechají očkovat, nebo nemají problém se jít před společným setkáním otestovat, vyměklými. Ty svobodné nazval Indiány. Jelikož si tohoto člověka za jeho celoživotní práci vážím, odpověděl jsem mu. A protože je v této odpovědi obsažena podstata toho, co bych nyní jinak psal, dovolím si tuto odpověď použít.

A možná je vše naopak. Možná ti „vyměklí“ to dokážou risknout. Ne proto, aby si někde mohli hrát na indiány, ale proto, aby se nemuseli bát jezdit za svými rodiči a prarodiči, aby neohrožovali své okolí, své starší nebo nemocné kolegy v práci, nebo dokonce třeba i své milované otylé kamarády, kteří sice nežijí tím nejúžasnějším, nejlepším, nejduchovnějším a nejvybalancovanějším životní stylem, ale jsou to prostě jen bezva lidi. Nebo to třeba dělají pro své děti (ano, jsou to malá procenta, ale stovky těch nejmenších dětí skončilo v nemocnicích a stejné množství teenagerů s velmi vážným průběhem – a dívat se na své miminko napojené na kapačky, jak tři týdny leží na JIPU, to zažít nechceš ani když jsi velká Amazonka nebo velký Indián….) a stejně tak jako to riskli kdysi naši předci s podstatně méně vyzkoušenými vakcínami a my se nyní nemusíme obávat pravých neštovic, černého kašle a dalších lahůdek a místo toho můžeme přemýšlet na jaký skvělý seminář příště vyrazíme. Třeba ti vyměklí jen přijímají svou zodpovědnost nejen za sebe, alel i za celek. A možná proto si první roušky navlékli a jako první se nechali očkovat ti, kteří se o ty nemocné, staré a postižené po celou dobu starali a dle mého skromného názoru tak prokazovali podstatně větší míru statečnosti, než všichni ti svobodní a nespoutaní indiáni. Možná se ve skutečnosti totiž bojí daleko méně než ti, co křičí, že ostatní jsou zajatci strachu. A ne proto, že by byli hloupé ovce a neuvědomovali si, že tu samozřejmě určitá rizika jsou, ale i přes to, do toho jdou. No a pokud se jim podaří pro ostatní udělat to, co se podařilo našim předkům pro nás, tak si v té kolektivní imunitě mohou tančit i ty amazonky a indiáni…. A tak možná, je spousta těch „vyměklých“ ve skutečnosti jen menšími sobci jejichž pocit osobní svobody není tak strašně závislý na tom, jestli si nandají na pusu roušku a nechají si občas pošimrat špejlí v nose. 

Martin Šimeček ve zmíněném rozhovoru říká. „To, že se pandemie promítla do části společnosti neschopností chovat se jako součást celku, to jsme o sobě nevěděli, to je objev.“ I pro mě je to velmi nepříjemné a znepokojivé zjištění. Tato neschopnost, kterou nazývám sobectvím, však vysvětluje, jak je možné, že se na náměstích po celé zemi objevovaly s transparenty za svobodu bez jakýchkoliv omezení v jednom davu pohromadě tak nesourodé skupiny. Ezoterici spolu s konspirátory, nacionalisty či fotbalovými rowdies a také to, jak se stalo, že lidé, kteří tráví své dny rozjímáním nad nesmrtelností duše, nachází najednou společné argumentační zázemí s jedinci typu poslanec Volný. Sobectví není spjato s maskami, do kterých se oblékáme, ale se skutečným člověkem za maskou schovaným.

No a když už jsme u těch Indiánů, tak by nám mohli napovědět, jak je to s tou imunitou. Životní styl předkolumbovských severoamerických indiánů je nyní naprosto nedostižný ideál toho, jak jen zdravě je možné žít. Vyvážená strava, pohyb, spirituální zázemí, skvělé klimatické podmínky, panenská, čistá příroda. Přes to jich více než kulkou osadníků zhynulo na černé neštovice, spalničky, chřipku. I naše dějiny ukazují, že přirozená imunita je sice fajn a určitě je dobré o ní pečovat, ale na některé věci nestačí. Třeba pravé neštovice kosily lidi po milionech ještě začátkem minulého století. Za prokazatelně více než 700 let se našemu imunitnímu systému nepodařilo si s touto chorobou poradit. Vymýtit ji dokázalo až očkování.

Ne, nebudu lhát sám sobě, že očkování je všespásná cesta zcela bez rizika. Ale minimálně pro zatím lepší nemáme. A tím se dostávám k argumentaci a druhému fenomému, který bych rád zmínil.

WYSIATI a koherence v argumentaci

Dosud jsem akcentoval pouze jednotlivé typy prohlášení odpůrců očkování. Ty, pokud mají mít alespoň nějakou váhu, je pak třeba podložit nějakými argumenty. Tyto argumenty (vynechávám absurdnosti, které se objevují pro podporu deklamací v druhé množině prohlášení) obsahují tři základní skupiny. Argumenty autoritou. Většinou je to odkaz na nějaké video, článek atd. Další skupinou jsou argumenty vlastní zkušeností (znám člověka, kamarád zná člověka atd.)  a poslední jsou ničím nepodložená prohlášení vydávající se za fakt typu: U vakcinace jednoznačně převládají rizika nad přínosy. 

Všechny výše uvedené skupiny souvisí nějakým způsobem s onou tajemnou zkratkou v nadpisu i s koherencí.

V následujících tvrzeních budu vycházet především z práce Izraelsko-amerického psychologa Daniela Kahnemana, který za svou práci v oblasti zkoumání fungování lidské mysli v procesech rozhodování obdržel Nobelu cenu.

Naše mysl je naprosto fenomenální nástroj, který dokáže během mžiku vyhodnotit situaci a učinit rozhodnutí, a to se značnou efektivitou a spolehlivostí. Za to, že tady můžeme diskutovat nad podobnými problémy, vděčíme právě jí. Kdyby tato mysl nebyla, dávno bychom, v daleko lépe fyzicky vybavené konkurenci, vyhynuli. Vedle této mysli (ano, Kahneman rozděluje naši mysl do dvou základních systémů) je tu druhá, mladší část. Podstatně mladší. Bez ní bychom si tu také nepopovídali. Nebylo by bez ní písma, natož internetu. Tato mysl je analytická, pomalá, svým způsobem líná a energeticky hodně náročná. Lehce se vyčerpá, a tak jí často v záplavě informací nepoužíváme vůbec, nebo to hodně flákáme. O něco podrobněji o tom píšu v článku o Fake news v části Evoluce a mozek.

Používáme samozřejmě oba systémy, a to nikterak odděleně. Ve skutečnosti nejsme schizofreniky, ve kterých by bydlely nějaké dvě oddělené mysli. Proto si běžně neuvědomujeme, že vlastně používáme dva způsoby práce s informacemi. Pravdou ale je, že daleko pohodlnější a jednodušší je využívat systém první. Jak je tento starší systém efektivní v bazálních úlohách, tak je také velmi náchylný k chybám, které vznikají mnoha faktory, které David Kahneman popisuje. Ani druhý systém není bezchybný. Jeho největší slabinou je jednak jeho energetická náročnost a pak to, že často sám substituuje části „výpočetních“ úloh závěry ze systému prvního. Prostě se nechá ukecat, protože řešení, které mu nabízí systém jedna, je na první pohled smysluplné, protože vše zapadá a drží pohromadě. A jsme u koherence. Smysl pro soudržnost – koherence je jedním ze základních kontrolních algoritmů naši mysl pro vyhodnocování závěrů. 

Naše mysl v bdělém stavu prakticky neustále monitoruje, co se kolem nás děje a provádí základní výpočetní úkony, které mají za úkol vyhodnocovat každý okamžik ve smyslu – je bezpečný, není bezpečný. Musí to dělat sakra rychle, a proto se nemůže zatěžovat tím co neví, ale musí vycházet z toho, co ví. Zkrátka kdyby přemýšlela o tom, jestli se nám náhodu nad hlavou právě neuvolnil komín, nebo za rohem nečíhá vrah, nebo se právě někde z nějaké komety neuvolnil kámen, který nás za dva roky trefí, tak by naprosto neměla šanci situaci vyhodnotit a my bychom se také patrně zbláznili. Pracuje tedy s tím, co je v tu chvíli k dispozici a aktivní v mysli (od čití až po myšlenky, které jsou v tu chvíli v mozku aktivní) a porovnává to pomocí asociací s komprimovanou matricí zkušeností, které od našeho narození skladuje. A jsme u té tajuplné zkratky.  WYSIATI. Ta ve skutečnosti znamená, že existuje pouze to, co je nyní k dispozici. What you see is all there is. Kombinace systému koherence a WYSIATI činí naši mysl neskutečně rychlou a ve většina případů velmi efektivní. Bohužel v případě hodnocení složitějších problémů, ke kterým nemáme dostatek dat, je velmi zrádná. Dostáváme se zde totiž k paradoxu. Čím méně dat máme, tím koherentnější příběh jsme schopní složit. Příklad. Máme k dispozici paní Novákou noc, peřinu a spánek. Asi nemáme tendenci vymýšlet nic složitého. Prostě paní Nováka v noci spí pod peřinou. A teď si přestavme, že nám ale v popisu skutečnosti chybí další informace. Třeba: Mořské dno, hlemýžď a pronikavé světlo. V hlavě se teď může rozběhnout proces, který se bude snažit tyto informace také zapojit do nějakého koherentního obrazu. Ale už to nepůjde tak snadno, nebude přítomno to, co Kahneman nazývá kognitivní snadností (rychlý, uspokojivý závěr bez vynaložení sebemenší energie). V tuto chvíli záleží na tom, jaký budeme mít emoční vztah k původnímu obrazu. Třeba na základě toho, že jsme tuto interpretaci mnohokráte použili, a to i před lidmi, před kterými se nechceme shodit, nebo třeba jen proto, že paní Nováková je naše sousedka a my jí dlouho známe a víme, že v noci prostě doma spí. Zkrátka, pokud je náš emoční vztah k původní interpretaci silný, budeme se snažit mořské dno a pronikavé světlo začlenit do původního tvrzení. Říká se tomu konfirmační zkreslení a je to další z pastí naší mysli. Nezaujatý pozorovatel nebude původní hypotézou vůbec zatížen a napadne ho mnoho dalších příběhů. Avšak jediné správný závěr by ve skutečnosti byl, že všechny příběhy, které dáme dohromady, mohou být mylné, protože evidentně nemáme všechny informace, na základě, kterých bychom mohli skutečnost interpretovat. 

Možná už začínáte tušit, kde se mysteriózní příběh paní Novákové protíná s argumenty zmíněnými výše. Podívejme se třeba na argument autoritou. V těchto dnech v tomto ohledu drží prvenství v popularitě před Šmuclerem, Hnízdilem a dalšími, s velkým předstihem Soňa Peková. Je to MUDr, dokonce s velkým doktorátem, je to molekulární genetička a pořádají s ní diskuse v televizi. A říká, že očkování je škodlivé. Pokud máme k dispozici tyto informace (WYSIATI) tak nám validace koherencí v doprovodu s velkou kognitivní snadností celý obrázek zarámuje zlatým rámem a dá na něj kulaté razítko.

Co se však stane, když už víme, jak pracuje systém WYSIATI a rozhodneme se spotřebovat trošku glukózy na namáhavější činnost a vypátráme pár dalších skutečných informací? Tak třeba. Paní Peková již minimálně dvakrát tvrdila prokazatelné nesmysly. Nejdříve o tom, že virus zmizí v létě 2019, když se tak nestalo, zopakovala to se zimou. Paní Peková není ani imunolog, ani vakcinolog. Práci a závěry paní Pekové opakovaně kritizovali její kolegové a skuteční specialisté z oboru, se stejnými, občas i „vyššími“ tituly atd. Koherence celého obrazu se v tu chvíli začíná minimálně rozpadat, anebo spíše zcela přerámovávat do významově zcela opačného obrazu. A jsme před podobnou situací, jako u paní Novákové. Pokud nám původní obraz paní Pekové slouží jako základní kámen pro podpoření svých názorů, máme velmi silné konfirmační zkreslení a budeme dělat všechno proto, aby se nám původní obraz nerozpadl. Strategií, jak to udělat je mnoho a nejsou předmětem tohoto zamyšlení. 

Zastavím se ještě u argumentu, který na ničem nezaloženou doměrku vydává za fakt. „U vakcinace jednoznačně převládají rizika nad přínosy“. Pokud budu počítat s tím, že se nejedná o bohapustou lež z hlavy autora prohlášení, ale o nějaké převzaté tvrzení od „autority“, tak jsme u úplně stejného modelu jako u paní Pekové. Zajímavé na tomto tvrzení jsou však dvě skutečnosti. Z hlediska fact checkingu – tedy ověření fakty – se jedná o stejnou úroveň tvrzení, jako že Země je kulatá. Ano, jsou zde i dnes lidé, kteří tomu věří, ale většina těch, co šíří výše zmíněnou informaci se rozhodně nepovažuje za tak hloupé, aby věřila pohádkám o placaté Zemi. Přesto však, stejně tak, jako s placatou zemí, i zde veškerá doložitelná fakta a čísla, i ty nejpesimičtější, které se týkají účinnosti vakcíny, hovoří o naprostém opaku. Jen malý příklad. V USA bylo v minulých měsících přes 800 000 hospitalizovaných s variantou Delta. Pouhá jedna desetina procenta z tohoto počtu byla tvořena lidmi s ukončeným očkováním. Z 18 000 zemřelých mělo ukončené očkování pouze 150 lidí. 

Druhou zajímavou skutečností u tohoto tvrzení je samotný princip jejího fungování, tedy to, o co se tento prokazatelně dezinformační narativ opírá. Opět jsou to triky v naší mysli. Pokud má lež fungovat, musí mít základ postavený z pravdy. Princip je následující. Vezmu výše uvedená čísla z USA a informaci postavím následovně. 12 000 lidí bylo v USA hospitalizováno přes to, že mělo ukončenou vakcinaci. 150 lidí dokonce ZEMŘELO, přes to, že bylo po druhé dávce vakcíny od firmy Pfizer!!! Toto je jednak úplně samostatná dezinformace, (založená na chybějícím kontextu),ale také se může stát základním stavební kamenem dezinformačního narativu o nevýhodách vakcinace. Protože pak stačí dodat třeba to, že v USA bylo zaznamenáno již přes 160 případů myokarditidy a udělat z toho závěr, že rizika převažují nad přínosy. 

Pro úplnost informace dodám, že těch 160 případů bylo ze 197 000 000 očkovaných. Z těch 197 000 000 na následky myokarditidy pět lidí zemřelo, zbytek se zotavil. Naproti tomu, ze 185 000 000 potvrzených případů Covid 19, zemřelo 4 010 834 lidí. 

Svět dneška je informační dálnicí, po které sviští denně stamiliony aut. Žádná silnice není zcela bezpečná, občas zaprší, namrzne, někdy na ní potkáme nezodpovědné sobce, co si pletou svobodu se svévolí, jindy na nás může přijít třeba spánek. Jízda po ní tak vždy představuje jistou míru rizika. Ale ačkoliv nám ani zapnuté bezpečností pásy v autě nezaručí, že se nestaneme obětí dopravní nehody, je nerozum a nezodpovědnost si je nezapínat. Nebuďme nerozumní ani nezodpovědní. 

Děkuji všem, kteří dočetli až sem.

Zdroje a odkazy:

Očkovaného covid nezabije. Téměř stoprocentně, říkají data

Comirnaty and Spikevax: possible link to very rare cases of myocarditis and pericarditis

Fake news. Proč hýbou světem a jak na ně.

Škola osvíceného ega. Aneb buď vůle má.