Velikonoce mého dětství mám spojené s hromadným koledováním na vesnici. Průvod děcek a dospělých, kluci holky, všichni dohromady chodili dům od domu. Dospělí dostávali za koledu panáka, děti vajíčka a občas nějaké cukrovinky. Trvalo to celé několik hodin a vůbec mne to nebavilo. Ale bylo to podstatně lepší, než to, co tomu předcházelo. Povinné velikonoční vyšlehání maminky, sester, sestřenice, babičky. Ne, nebylo to žádné násilí a nepamatuji si, že by to někomu někdy ublížilo, naopak to vypadalo, že se všichni dobře baví. Mimo mne, já tenhle zvyk upřímně nesnášel.
Šel čas a já se samozřejmě pokoušel racionalizovat svůj vztah k tomuto zvyku. Byl jsem dospělý, měl jsem děti – dvě dcery – a všichni kolem, včetně mé ženy, mi vysvětlovali, jak to ve skutečnosti s tím zvykem je. Že v něm o žádné násilí nejde, a naopak po mne bylo vyžadováno, abych každý rok tento zvyk dodržoval, protože jinak by mi mohly ženy mého života seschnout jako nezalitá poupata. Snažil jsem se neposlouchat sám sebe a choval se racionálně. Radoval se s ostatními a dělal, že vše je v pořádku. Ve skutečnosti se ve mne, přes veškerou snahu, nic nezměnilo. Nesnášel jsem to vaječné veselí dál. A navrch přibyl mindrák z toho, že se nedokáži s ostatními radovat a sdílet spontánně tak pěkný lidový zvyk, který k naší tradici přeci patří. Připadal jsem si nenormální, přetlačoval se svými pocity.
Všechno, co v životě schováváme, nás tlačí a vrací se to k nám jako bumerang. Jednou z častých obran je ospravedlnit si svůj pohled nějakými názory a generalizovanými závěry typu: Velikonoce jsou svátky násilí, blbý zvyk a každý, kdo se toho účastní je idiot. Mimochodem, tuhle strategii kolem sebe poslední dobou můžeme pozorovat u různých genderově-společenských témat dost často a je samozřejmě úplně mimo.
Je možné smutné, že teprve ve svém věku objevuji, že člověk nemusí všechno v sobě zařadit do správných poliček normálnosti a obecné většinové akceptace. Teprve poslední dobou si dopřávám trocha té svobody chovat se i mezi svými blízkými tak, aby vůbec měli šanci nahlédnout, kdo to vlastně ve skutečnosti jsem, s tím, že nepotřebuji ujišťovat sám sebe o správnosti svých pocitů, nálad a chování. Na místo toho se pomalu odvažuji vynášet tyto procesy bez zbytečné teatrálnosti z tmavých sklepení mysli, což obsahuje prosté vědomí si toho, že se to děje, a následnou nehodnotící akceptaci. Není to jednoduchý proces, přeci jenom, když vytahujete zarezlé stavidlo, tak občas té vody vyteče více najednou, a tak to často má za následek, že se spíše straním, potřebuji být sám, ale už se nechci přetvařovat a lámat do něčeho, co je mi prostě bytostně nepříjemné. Rozum, nerozum.
Zajímavé je, že jsem se na toto téma bavil s několika známými a kamarády a evidentně nejsem jediný. A tak prosím, milé dámy, nenuťte muže do koledy – pokud to tak prostě nemají. Neuschnete, není to od nich projev nezájmu a oni o ta vajíčka od vás fakt nestojí. Raději se s vámi a se svými dcerami půjdou projít podél řeky a budete se moci třeba společně radovat z toho, že život pučí všude kolem a není třeba kvůli tomu ořezávat vrbám proutí a hromadně honit děvčata po návsi. Škoda že jsem nenašel odvahu to říci dříve, mohli jsme zažít spoustu krásných Velikonoc.
PS: Je mi jasné, že existuje i mnoho dam, které tento zvyk rády nemají a třeba se to styděly, či stydí říci. Toto krátké povídání píši proto, že existuje i opačná varianta, o které se asi ví méně.