Byl jednou jeden král, který byl zbaven trůnu a vyhnán z říše své. Ten nešťastný král měl však jednoho chudého přítele z mládí. K tomu se vposled uchýlil. Chuďas ho ubytoval ve své chýši a snažil se, aby příteli poskytl to nejlepší co mohl a osladil tak jeho hořký úděl. V duchu přitom želel osudu nešťastného krále, navenek se však vesele tvářil a přítele všemožně obveseloval. A ten lidmi zapuzený král – to je Král všech králů, dobrotivý Bůh, pochválen budiž! My všichni jsme jeho starými přáteli. Zjevně se radujeme neustále, neboť chceme, aby též on se s námi veselil. Uvnitř nám však krvácí srdce tajným zármutkem nad vyhnanstvím Božím.
Chasidské moudrosti – Devět bran
Chladný podzimní vzduch se tlačil údolím od řeky a pronikal mezi zbarvenými stromy až na čedičový kopec tyčící se nad okolní krajinou. Seděla vystrašená, drkotajíc zuby, a pevně mně svírala ruku. Právě se vrátila z krajiny, kde i vteřina prodírá se ke svému konci dlouhé věky. Smutek prvotního oddělení tam promění tlukot srdce v nekonečné toužení po zvuku, který oznamuje našim smyslům, že jsme ještě živí. A přitom se celý ten kraj chvěje blízkostí Toho, jenž celý vesmír sní. Jako plod v lůně matky, plně do ní ponořen, v dokonalé symbióze, avšak v tušení prvního nádechu, který ho spojí s neznámým světem, tam někde venku, a pomalu ho začne oddělovat od matčina dechu.
Pohlédla na mne. Na tvářích měla mokré cestičky, kterými v tichém zástupu sestupovaly do přediva dlouhých rozcuchaných vlasů průsvitné perly slz. V jejím pohledu byla vzdorovitá výtka a v jejích slzách láska. “Neměl jsi mne tam brát.” Řekla tiše. “Ale přesto ti děkuji.” Rukávem si otřela tváře a objala mne. “Teď už vím, kde se tvá duše toulá po nocích a o kom zpívá všechny ty teskné písně.”
Měsíc se právě prodral skrze mraky smrákající se oblohy, když uvolnila své objetí a otočila se směrem k hlubokému údolí. Pozdvihla ruce vzhůru k podmračenému nebi, v postoji pohádkové čarodějnice, jednu vztaženou ke stříbrné tváři Luny, druhou pak ke krvavému kotouči Slunce, které se již dotýkalo obzoru. Její tělo se prohnulo a její dech splynul s dechem krajiny. Ještě chvíli se průsvitná silueta, jak teplý vzduch nad ohněm, chvěla na obzoru, aby vzápětí zmizela.
Sestupoval jsem potemnělým lesem k řece, která se líně rozvalovala v širokých zátočinách mezi kopci. Občas jsem se pátravě rozhlédl, v tušení její blízkosti, ale nikoho jsem nespatřil. Když jsem sestoupil do údolí, na vodní hladině zrcadlila se Luna ve své plné velikosti. Pod oblečení se vkradl chlad a do mého těla vstoupila, jak nějaká prastará živá síla, únava. Usedl jsem ztěžka na studený kámen a schoulil se do kabátu, který jsem měl na sobě.
Obraz na hladině se přestal vlnit a vítr utichl. Můj dech se prodloužil a netopýr, jehož silueta se zřetelně rýsovala proti úplňkovému nebi, se zastavil. „Já tu řeku nikdy nepřejdu.“ Pomyslel jsem si.
Dlouze jsem pátral v bezčasí po známém pocitu její blízkosti. Až jsem jej konečně nalezl. Zpočátku byl prakticky neznatelný a pak se pomalu začal vynářet z beztvaré prázdnoty. Nakonec byl tak jasný, že získal i tvar. Stála tam, prohnutá jak tětiva luku, jednu ruku nataženou k hradbě, na které se rýsovaly nehybné obrysy Cherubů, druhou ruku vztaženou ke mně. Pomalu jsem skrze závoje času propašoval i svou dlaň a lehce se dotkl jejích prstů. Dlouho trvalo než uchopila mou ruku tak silně, že se chvíle nekonečna mohly zachytit o předivo lidského času.
Chladný podzimní vzduch se tlačil údolím od řeky a pronikal mezi zbarvenými stromy až na čedičový kopec, tyčící se nad okolní krajinou. Seděla vystrašená, drkotajíc zuby, a pevně mně svírala ruku.