O správné cestě

V současné době probíhá v naší společnosti jakási spontánní kritika stávajícího vzdělávacího systému. Říkám-li v současné době, mám na mysli několikaleté období, tedy nikoli nějaký krátkodobý trend. Že s naším vzdělávacím systémem je opravdu něco v nepořádku potvrzují i mezinárodní srovnávací testy OECD. Nejzřetelněji je to vidět na ukazateli tzv. sounáležitosti se školou. V roce 2016 jsme se umístili na třetím místě odzadu. Hůře už je na tom jen Polsko a Japonsko. Z mezinárodního šetření TIMSS v roce 2015, které bylo provedeno mezi žáky 4. tříd uvedlo 32 procent dětí, že chodí do školy nerady. V roce 2011 to bylo 28 procent. Ve vyšších ročnících se toto číslo ještě zvětšuje. Mezi zeměmi OECD je nechuť ke škole v ČR nejvyšší!

Každý jednotlivý ministr se snaží tento problém napravovat dle svého. Výsledkem je nekoncepčnost a zmatek, a to přes všechna ta prohlášení o dlouhodobých koncepcích atd.

Proč tomu tak je, a proč celý systém vypadá, jak vypadá? Určitě zde není jeden důvod, ale ve hře je mnoho faktorů. Rád bych se zamyslel na jedním z nich. Tento důvod, respektive jedna z příčin, se objevuje na obou stranách barikády. V řadách jednotlivých vyučujících asi nejméně, avšak u těch, kteří by měli tvořit koncepční řešení je viditelná naprosto zřetelně. Stejně tak jí můžeme vídat i u žáků a jejich rodičů. Ve finále, je to nemoc celé soudobé společnosti, nikoliv pouze té části, která je zapojena do edukativního procesu. Ne nadarmo už Platón říkal, že nezáleží jen na rodičích a vychovatelích, ale na celé obci, jak se dítě vyvíjí. To by však bylo na samostatné téma a já se dnes chci věnovat jinému. Nemoc, o které chci mluvit dnes, vystihuje následující citát:

Správná cesta je taková: osvoj si to, co udělali tvoji předchůdci a jdi dále…

(L. N. Tolstoj)

(Ne)pokora

V roce 1861 se Tolstoj po návratu z Evropy setkává s realitou tehdejšího Ruska, která je v porovnání s tou Evropskou dost bezútěšná. Tolstoj chce tento stav napravit. Lék na nápravu hledá ve vzdělávání ruských mužiků. Otevírá školu, v níž sám také učí. Nutno podotknout, že celá jeho snaha končí dost neslavně. Jak statkáři, tak mužici ve škole neviděli žádný smysl a celý projekt skončí.

Tutu část života L. N. Tolstého zde zmiňuji z toho důvodu, že se obecně příliš neví o tom, že Tolstoj byl svého času také pedagog. Tolstoj byl velmi vnímavý, což se odráží v jeho díle a celoživotních postojích. Všiml si proto věci, kterou vyjádřil ve svém citátu. Ta se může zdát zřejmá, ale jak ukazuje naše společnost, zřejmé neznamená žité.

Chci-li se stát houslovým virtuosem, pak dříve, než budu moci používat svůj vyvolený nástroj jako prostředek vyjádření své kreativity, se musím naučit na ten nástroj hrát. Tj. osvojit si to, co dělali mí předchůdci. Pilovat stupnice, držení, rytmiku atd. Nekonečné hodiny náročného tréninku. Až teprve nástroj dokonale ovládnu, může mi posloužit k vyjádření mé virtuosity. Tj. mohu vykročit dále a vydat se svou vlastní osobitou cestou, která dělá virtuosa virtuosem.

Možná si stále říkáte, no to je přece jasné. Ano, v tomto případě je to očividné. Ale podívejme se kolem sebe a následně se podívejme tímto prizmatem na současný vzdělávací proces.

Můžeme začít od zmiňovaných ministrů. Jak již bylo řečeno, každý se snaží svým způsobem reagovat na současnou situaci. Každý po svém, a přesto mají jedno společné. Každý z nich má evidentně pocit, že jen on má ten správný recept na řešení zmíněných problémů. Nikdo z nich nevěnuje dostatečný čas tomu, aby se podíval nejen na to, co nefunguje, ale hlavně na to, co funguje. Co už někdo vymyslel před ním a čas ukázal, že to vymyslel dobře. Žádný z nich první rok svého působení nenaslouchá trpělivě kolegům z oboru, nesbírá poznatky, nedívá se na světlé stránky díla svých předchůdců v úřadu. Žádný z nich neumí být nejprve učedníkem (těmi už přece byli, mají tituly před jménem i za jménem) a teď se chtějí nesmazatelně otisknout do dějin. Žádný z nich neakceptuje ten první důležitý krok, který Tolstoj zmiňuje: Osvoj si to, co dělali tvoji předchůdci.

Výsledek je zřejmý. Nekoncepčnost, zmatek a ve finále zhoršování stávající situace. V reálné praxi podobná rozhodnutí mohou vypadat třeba takto.

Běžná třída, 28 žáků, jedno dítě s poruchou autistického spektra a jedno dítě s vrozenou vývojovou vadou. Chytré, nadané, ale se závažnou poruchou hybnosti dolních končetin. Slibovaná situace by měla vypadat následovně. Pedagogický asistent (pro dítě s PAS zásadní) a nepedagogický asistent, který má pomáhat s běžnými úkoly, spjatými třeba s omezenou mobilitou. Realita. Jedna paní z úřadu práce s asistenčním rychlokursem. Paní učitelka se musí dost často starat o ní, protože asistentka samozřejmě práci s autistickým dítětem nezvládá. Často dokonce ze třídy odchází – nemá totiž čas ani o přestávkách – na cigaretu, či se najíst a trošku odpočinout. Výsledek? Vyučující na pokraji sil, situace ve třídě neúnosná.

Povinná maturita z matematiky je další nekoncepčním rozhodnutím. Ano, je nepopiratelným faktem, že zájem o technické obory je nedostatečný a že lidí s technickým vzděláním začíná být nedostatek. To je však spíše věcí motivace, osvěty atd. Na druhou stranu naše společnost potřebuje mnoho odborníků, kteří opravdu povinnou maturitu z matematiku ve svém oboru nepotřebují a naopak potřebují rozvíjet úplně jiné dovednosti – o které by se pak jejich zkouška z dospělosti měla opírat. Takto budou věnovat úplně zbytečně energii do oblasti znalostí, které nikde neupotřebí, na úkor těch, které naopak v praxi potřebovat budou. Současné tristní výsledky ve srovnávacích testech matematické gramotnosti, které jsou tak často brány jako důvod pro povinnou maturitu z matematiky, ukazují na úplně něco jiného. V těchto testech mnoho let Česká republika vycházela spíše nadprůměrně. Pak najednou spadla prudce dolu. Jak je to možné? Nějak se změnila výuka matematiky, přestala se matematika učit? Nikoliv. Změnila se metodika testování a začala se testovat tzv. matematická gramotnost. Tedy třeba schopnost si spočítat, jestli vystačím s nájmem, či který prací prášek je ve skutečnosti levnější, když je každá krabice jinak velká. Takže tyto výsledky vůbec neukazují na to, že se naše děti učí matematiku málo. Ukazují hlavně na to, že se jí učí špatně. A to se opravdu povinnou maturitou nezlepší.

Můžeme přikročit k dalšímu článku vzdělávacího procesu. Tím je rodič. A opět to vezměme optikou Tolstého citátu a použijme příklad s inkluzí výše.

„Mé dítě má právo zde být, a vy si to zařiďte, jak umíte! To není moje starost.“ Konec diskuse. Kdyby se rodič nejprve zamyslel nad tím, co je v celém procesu to nejdůležitější, tj. spokojenost a zdravý rozvoj jeho dítěte, možná by se s pomocí paní učitelky, vedení školy či pracovníkem pedagogicko-psychologické poradny, mohl poradit a vymyslet řešení, které by bylo pro jeho dítě daleko přínosnější. Naši předchůdci se v této oblasti docela činili a máme tu mnoho vynikajících školních zařízení, které mají kapacity a potřebné zkušenosti k tomu, se o dítě postarat lépe. Strašení představou komunistického ghetta pro postižené, je zcela mimo realitu. Anebo to může být škola z vedlejšího města, která je prostě jen lépe vybavena, má nějakého štědrého donora, jehož finance umožňují patřičnou odbornou péči pro děti s hendikepem. Atd. atd.

Inkluze nemůže být nikdy násilná, nařízená zákonem. Musí vycházet z reálných možností a na prvním místě musí vždy stát spokojené a zdravě se rozvíjející dítě. Podle míry postižení, možností školy, rodičů atd. se vždy jedná o naprosto individuální proces. Co je pro jednoho to nejlepší řešení, může být pro druhého naopak to největší zlo. Tento způsob inkluze tu fungoval už dávno před tím, než byla nařízená současná verze.

Opět příklad z reálného života. Chlapec po dětské obrně. S berlemi mobilní pouze na krátké vzdálenosti, na delší potřeba vozíku. Dlouhodobě žijící v zahraničí. Docházel do běžné školy, měl vždy svého asistenta. Problém však byl s motivací. Asistent vše vlastně dělal za něj. Navrch celá situaci vytvářela značné nároky na zbytek rodiny. Přesuny na nutné rehabilitační cvičení, starání se v čase, kdy škola pořádala aktivity, kterých se nemohl účastnit. (Veškeré výlety, školní zájezdy atd.) Po návratu do ČR se situace ještě zhoršila kvůli změně prostředí a hlavě také kvůli věku, do kterého chlapec dorostl. Totální demotivace. Třídní kolektiv bezproblémový, ale ve věku, kdy prostě děcka budou běhat za mičudou a nebudou chtít být omezovány. A tak ač vnějškem inkludován, tak uvnitř exkludován.

Rodiče jsou naštěstí úplně jiného ražení, než ti z předešlého příkladu. Prostě se snažili pro své dítě najít to nejlepší. Byla jim doporučena návštěva školy při Jedličkově ústavu. Museli překonat předpojatost a pocit, že jejich dítě bude někde zavřené s podobně demotivovanými a postiženými dětmi. Což je naprosto v pořádku, tyto pocity asi musí mít každý takový rodič. Důležité je, dát možnostem vůbec šanci.

Jedličkův ústav je ideálním příkladem naplnění Tolstého citátu. Staví se zde na dlouhodobých zkušenostech, hodnotí se funkční věci, které zde díky dlouholeté zkušenosti jsou a zároveň se vyráží do neprobádaných končin a testují se nové možnosti. Výsledkem je zařízení s motivovanými a nadšenými profesionály, které pak dokáže motivovat i žáky. Navrch propracovaný systém vzdělávání s návazností na středoškolské vzdělání atd.

Výsledek? Chlapec rozkvetl. Střílí z luku, řádí se spolužáky, může jezdit na všechny akce, cítí se sociálně začleněn, je motivován k dalšímu vzdělávání. Situace v rodině se zlepšila také zásadně.

Přeskočme nyní samotné vyučující, ti by stáli za samostatnou úvahu a situace by byla určitě podstatně barevnější, a vykročme k dalšímu článku řetězce. A tím jsou samozřejmě děti. A i na ně lze pohledět optikou Tolstého. Avšak v tomto případě bych určitě doplnit i ono Platónovo: Nezáleží jen na rodičích a vychovatelích, ale na celé obci, jak se dítě vyvíjí.

Ano, děti jsou dnes společností (a mnohdy bohužel i svými rodiči) jaksi vedeny k tomu, že slovo pokora je vnímáno jako sprosté slovo. Důležité je mít hned na všechno vlastní názor, být asertivní a nenechat si od nikoho nic vnucovat. Prostě být svůj, ať to stojí, co to stojí.

Tato část rozvoje osobnosti je spjatá s druhou částí Tolstého citátu. Jít dále. A ano, dlouhý čas byla tato část společností velmi pošlapávaná. Dnes jsme však ve druhém extrému a vyřadili jsme z citátu část první. Funkční cesta se však objeví pouze tehdy, spojíme-li obě části, ve správném pořadí, dohromady.

Závěr

Úvaha si neklade za cíl objektivně uchopit celou problematiku současného vzdělávání. Zamýšlí se pouze nad jedním z faktorů na pozadí Tolstého citátu. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že slovo pokora by se mělo oprášit od případného významového nánosu věků, a opět se vrátit mezi zásadní celospolečenské hodnoty. A pak se nám třeba podaří Tolstého výrok začít naplňovat.