Křest – aneb o uzavírání jednoho čtvrt století dlouhého kolečka

krest

Bylo mu šestnáct. Chytrej až na půdu, trošku namyšlenej frajírek, na svůj věk měl načteno a napřemýšleno, pro strach uděláno a byl tak nějak, tenkrát si to nepřipouštěl, nasranej na svět. Co stálo za to, byl život na hraně ve skalách a samozřejmě taky muzika. Na koho byl nasranej ještě víc, a to už si tenkrát připouštěl, tak to bylo na Boha. Nevěřil v něj, smál se všem co se o něm jen zmínili, ale to mu nebránilo v tom, aby ho neobviňoval ze všech příkoří, co kolem sebe viděl. Zrovna minulý měsíc. Viděl film Mise. Zacvičil s ním tak, že prostál půl noci v Milíčovském lese a řval, ať ten hajzl sleze z nebe, že mu nakope prdel.  Legrační, jak někdo, nebo něco, co přece neexistuje, může s člověkem tak mávat.

 

V něco dobrého však romantická duše věřit musí, a tak si vymysleli s kamarádem vlastního boha – tedy bohyni. Jmenovala se Lasroka. Pojmenovali po ní jeden dodnes velmi populární horolezecký výstup ve skalách u Řeže. Milovali jí. Byla vším, po čem klukovská duše touží. Čistá, krásná, mocná, romantická a hlavně, ano, byla to žena. Byla personifikací všech jejich ideálů a tak nepotřebovali bohů jiných.

 

Měl spolužačku, Markétu. Na škole, do které chodil, působila jako zjevení. Jako by byla z úplně jiného světa. Ta se občas zmínila o svém vztahu k tomu pošahanému křesťanskému bohu, v jehož jménu se mnoho staletí vraždilo, drancovalo, znásilňovalo, ačkoliv jeho syn prý hlásal lásku a milosrdenství. Taky ho srala. Sakra proč? Vždyť mu to přece může být úplně jedno.

 

O rok později mu učitelka zabavila knihu, kterou si četl při hodině. Hltal každé písmenko. O přestávce za ní vyrazil  s prosíkem, ať mu knihu vrátí, že jí nutně musí dočíst. Řekla mu tenkrát, že byla velmi mile překvapená, co za knihu čte při jejích hodinách. Ta kniha se jmenovala Quo Vadis.

 

Po té, co jako správný velitel revoluční gardy, pomohl zosnovat vyhození starého a dosazení nového ředitele ve škole do které chodil (mj. ten řediteluje do dnes), aby mohl plný očekávání přivítat sametovou svobodu, se vrhl do toho nového světa plného exotických novinek. Mantra od Maharišiho Mahešiho Yogi (byl to přece duchovní učitel Beatles, a co, že se s ním pak rozešli ve zlém), extatické večerní kírtany u Kršňáků v nově vznikající usedlosti v Městečku u Benešova, mantra od Mahešvaránandy, tuny moudrých knih, Robert Nový (kdo si na něj ještě pamatuje? ) až nakonec přišli manželé Tomášovi. A byla to hlavně Míla, která ho navedla k tomu, po čem v hloubi duše tak toužil. K integraci východních a západních filozofií, zvláště skrze křesťanskou mystiku. Svým způsobem velmi svérázně pojatou, ale to už tak patřilo k image této skvělé ženy.

 

To byla doba, kdy už věděl, že Bůh tančí všude a hlavně v lidských srdcích, ale přesto jsou místa, kde máme pocit, že jsme k němu blíže. Příroda, skály – to byly jedny z nich. Ale pak také chrámy. Jen když se do toho pustili ti řečníci, to bylo kouzlo rázem pryč.

 

Je podzim roku 1996. Cítí, že jeho život se mění. To staré už dlouho nevydrží, navrch má za sebou hodně těžké zkušenosti se smrtí a bolestí, zoufale hledá oporu, naději. Je chladno, prochází Staroměstským náměstím směrem k nábřeží, když si všimne, že zřejmě začíná mše v kostele svatého Mikuláše. Vyhledával raději gotické chrámy, barokní kostely mu přišly vždy jak šlehačkový dort, ale něco ho tam vtáhlo. Mši sloužila žena s kalichem na taláru. Bylo to snad poprvé, co vyřčená slova měla hlavu a patu. Odcházel s pocitem vnitřního obrození, které však zmizelo ve víru následujících událostí. Přesto si však tuto mši pamatoval, občas se o ní zmínil, občas si na ten okamžik vzpomněl.

 

Dalších čtrnáct let střídavě bojoval tu se zdravím, tu se složenkami a dalšími nepřízněmi osudu, mezi kterými se však občas zableskla radost a požehnání. Pod tím vším, a to je nejdůležitější, se začíná objevovat něco zásadního. Vůbec to nemá jasný tvar, nedá se to uchopit, dokonce ani popsat. Jedno slovo by se však našlo. Smysl. Snad poprvé v životě cítí, že jeho život má smysl. Neví sice jaký, ale je to nepopíratelné. Zároveň však, jak tento pocit sílí, si uvědomuje, že se opět začíná smrákat. Zrovna předminulou zimu se kolem kmotřička smrt prošla hned dvakrát.  Pak se ale zase na chvilku rozednělo. Ví, že to už není na dlouho a tak se snaží dohnat, co se jen dá. Stihne ještě jeden semestr na husitské teologické fakultě, než ho osud opět povolá ke sklizni, která jak se později ukáže, bude nejtěžší v jeho životě. Avšak tento semestr pro něj znamená moc. Svobodné prostředí na fakultě, nečekané pohledy profesorů na teologická témata,  hodiny filozofie – to vše v něm probudí něco, co dlouho spalo.

 

O tři roky později má život převrácený na ruby. Osud si bere, co má být vráceno. Nejhlubší transformace, jakou kdy zažil. A ví, že zdaleka není u konce. Ale přesto už nemůže křičet na osud či na Boha a spílat mu. Poprvé cítí, někde v hloubce o které ani netušil, že může být, že se stává tím, čím ve skutečnosti je. Že se spojuje sám se sebou, se svým osudem a všechna ta bolest a slzy jsou cestou k tomuto spojení. Obrázky zasypané prachem a sutí se pomalu začínají vynořovat a dávat smysl. Zatím nesdělitelný, ne příliš viditelný, ale o to paradoxně jasnější a živější.

 

Spí. Ve snu bloudí a není sám. Je kolem něj spoustu lidí, mezi nimi někteří jeho přátelé.  Ocitnou se v kostele. Všichni zmateně pobíhají, na půl si kostel prohlížejí, na půl hledají cestu dál. On usedá. Přijde k němu kamarád a říká ať vstane, že musí jít dál. On však ví, že je doma, že už dál nemusí. Probouzí se.

 

Těch slz je opravdu mnoho, všechny ty silácké masky se hroutí a musí se oplakat. Vše co se nepovedlo, musí se oplakat. Vše co se povedlo, musí se oplakat.  V létě je však světlo a radost a sdílení a tanec a dlouhé noci a oslava života.

 

Opět spí. Je v dřevěném kostele. Klečí. Před ním farářka s červeným kalichem na taláru. Usmívá se a dívá se na něj. Smíření, usebrání. Ví, že ona čeká jen na jeho ano, aby ho mohla pokřtít. Nemusíš se už bát, už je čas. Říká mu laskavě.

 

Ten hluboký, hřejivý pocit ze snu cítí ještě mnoho dní.

 

Je v něm však stále spousta pochybností. Katolická dogmata a tmářství jsou pro něj nepřijatelné. Svoboda a otevřenost uvnitř husitské církve jsou sice daleko přijatelnější, ale i zde se samozřejmě najde mnoho věcí, se kterými není v souladu. Jak je jeho zvykem, vrhne se do zkoumání, schází se s farářkou, povídají si spolu,  na stolku při hovorech se střídají různé knihy. Mezi nimi třeba Aramejský otčenáš, nebo Za čas a prostor od Míly Tomášové. Povídání je skvělé, ale stejně se to v něm mele. Ale ví, že je blízko rozřešení. Cítí, že toto kolo už se dotáčí ke konci.

 

Zjištění je prosté a přesto hřejivé. Stejné jako paprsky slunce prosvítající skrze večerní červánky. To co se v něm odehrává je symbolem boje, který je součástí jeho osobnosti. To rozum a srdce se přou, kdo má navrch. On je však má rád oba, oba ctí, obou si váží a už poznal, že někdy se ti dva dohodnou a někdy naopak chtějí, aby si člověk vybral. Aby volil toho, kdo je pro danou situaci tím lepším rádcem. A co člověk nadělá, s láskou to má rozum vždycky na štíru. A tak s úlevou a s poděkováním dává rozumu v této záležitosti dovolenou a nechává se vést srdcem.  Sen, který se mu o křtu zdál, může obživnout.

 

Avšak nakonec si i rozum přijde na své. Nebyl by to on, kdyby alespoň neměl jasno v tom, co pro něj osobně křest představuje. Ví, že je to symbol uctění a návratu ke kořenům civilizace, ve které se narodil a kterou přes všechny výtky má rád, a věří, že i ona nalezne cestu k míru a štěstí. Ví, že je to symbol přihlášení se k poselství, které se tyčí vysoko nad všemi těmi filozofickými koncepty, které má tak strašně rád a bude v nich stejně i nadále bádat a přemýšlet o nich. Poselství lásky, odpuštění a milosrdenství. Celou tu šarádu nad tím,  se všemi těmi  kříži, válkami, dogmaty a dalšími nesmysly udělali lidé. Ne ten chlapík z Nazaretu.  Ví, že křest je pro něj návrat na zem, přihlášení k lidství se všemi jeho temnými stránkami. Ví, že je pro něj důležitým symbolem to, že ho bude křtít žena (v souladu s jeho snem), že křest proběhne pod širým nebem a kmotrovství se také ujme žena. Přece jenom, Bůh křesťanů je bohem pouštním, silně mužským, takže protiváha ženského elementu, zastoupená dvěma ženami (na konec se ukázalo že se třemi, i když jednou ještě hodně malinkou J ), přírodou, nedalekou kapličkou Panny Marie a vodou, je potřeba.  A také ví, že odkaz mistra Jana Husa pro něj byl vždy silným poselstvím toho, čemu se říká odvaha a opravdovost.

 

Napsal před lety knihu a podepsal jí jako Jan Jakub Šalomoun. I Jakub tak může vejít do života a stane se jménem křestním. Ještě zavolal bývalé spolužačce, která před čtvrt stoletím stála na počátku této jeho dlouhé cesty k usmíření s Bohem. Bude to ta nejlepší kmotra, jaká může být.

 

Svatý Václav

 

Po zamračeném podzimním týdnu se probouzí do chladného mlhavého rána. Mlha se však brzy rozplyne a zbyde jasná, modrá obloha, zalitá sluncem. Vedle Slunce prosvítá i srpeček Luny. V ten den je Luna v Konjunkci s Jupiterem na symbolu Kněz celebruje svatbu. Na jeho nativním medium coeli, což je v horoskopu symbol našeho poslání a určení se přesně usazuje Venuše. Planeta symbolizující vše co je v nás tvůrčí a co utváří naše hodnoty. Symbol tohoto místa v jeho nativitě je Žena těžce odhrnuje dva těžké závěsy, které zakrývají vstup na posvátnou cestu. Studánka se zázračnou vodou zurčí, skrze stromy prosvítají paprsky slunce. Křtu je účastna také trojice malých dětí, jednoho hodně čerstvě narozeného. Jak krásná symbolika zrození.

 

Na křestním listu je vyobrazen kostel sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Cítí, jak se na něj za oponou někdo usmívá.

 

Následný výlet do Únětic, pod skály, které v pubertě zásadně formovaly jeho život a jeho hledání, je pokračováním tohoto nádherného dne. V těchto skalách se poprvé zoufale modlil o život, když ho ve spáře, kterou lezl, zastihl déšť. Bylo to hodně o nepokoře a tak dostal řádnou lekci. Modlitby nepomohly a on se v úžasu díval, jak jeho tělo padá a čekal na špatný konec. Z deseti metrů po zádech už to většinou nedopadá dobře.  Jako zázrakem z toho vyvázl pouze se třemi naštípnutými žebry a spoustou odřenin a podlitin. Tenkrát poprvé cítil ten paradox, jak nás může vesmír v jednu a tu samou chvíli pustit a přesto držet.

 

Na těchto skalách také seděl před sedmnácti lety, zcela vyčerpaný nemocí, ale šťastně a hluboce zamilovaný do ženy, která už také není součástí jeho života, ale stala se navždy součástí jeho příběhu a života jejich dětí. I tomuto obrázku se uklonil a cítil to samé, co tenkrát při tom pádu. Jak nás Bůh dokáže v jednom okamžiku pustit a zároveň pevně držet.

 

Domácí borůvkový koláč, tvarohové buchty a další domácí pochutiny v úžasném podniku U Lasíků v Úněticích (určitě stojí za výlet), na zahrádce zalité sluncem, byly pak sladkým zakončením dne, na který do smrti nezapomenu.

 

PS:

Děkuji všem, se kterými jsem mohl tento den sdílet

1 Comment

Comments are closed.