Čekání na déšť se naplnilo v noční bouřce a přineslo podmračené ráno, vzduch vonící deštěm a vděk krajiny za tak potřebnou vláhu. Dostávám chuť si pustit něco melancholického a volba padá na Spirituál kvintet. Jako první mi algoritmy nabízejí album k dvacátému výročí této kapely. Psal se rok 1984, mě bylo dvanáct a už nějaký pátek jsem tuhle, pro mne již tehdy prastarou, skupinu poslouchal. Do jejích písniček – nevěda o tom – ukládal mnoho svých dětských, klukovských romantických snů. Později se k nim přidaly i konkrétní zážitky, první lásky, první vandry, večery pod hvězdnou oblohou, které tvořily středobod mého bytí v neutěšené společnosti té doby, a i v dobách její změny… V ránu, jako bylo to dnešní, si u jejich poslechu uvědomuji, že jsou tam dodnes. Spirituál kvintet umožnil ukládat do jeho písniček střípky životů celých generací. Jsou to takové konzervy, které je možné kdykoliv otevřít a ochutnat něco z let, které dávno odnesl čas. A to i přes to, že ten samý čas už odvezl nejdelším vlakem do města s pěti věžemi i mnoho ze členů tohoto fenomenálního uskupení.
PS: Dnes tu nejsem. Jdu se vpít do páry nad rybníkem, rozpustit ve vzdáleném křiku hus a vznést do oblak na křídlech káňat, dohlížejících nad voňavými sázavskými lesy.