Tož jsem vám byl, děcka, vyslán do Brna je tam trocha proškolit. No dobře, prostě jsem s kolegyní vyrazil do Brna vykládat něco o jakémsi softwaru, který už léta pro neziskovky vytvářím a spravuji. To není podstatné. Co podstatné je, je Brno. Začalo to vcelku nevinně.
RJ Českých drah dorazil na Hlavní nádraží v Brně na čas. A to je poslední normální věc, která se ten den v Brně stala. Protože – člověk sleze z perónu do podzemí a místo na nádraží se ocitne v pražské holešovické tržnici a asi tak deset let zpátky, když vietnamští trhovci vystavovali své zboží na podomácku vyrobených poličkách, na paletách a v papírových krabicích. Semišové bačkory, zateplené holínky, rukavice se třpytkami, čepice s rudými kulichy – ó bože. Upře poutník oči k nebesům, a to ho zachrání. U stropů jsou totiž přidělané ukazatele, které slibují, že ho z toho historického exkurzu vyvedou na světlo boží. Třeba na tramvaj, pardon, měl jsem na mysli šalinu.
V šalině zima jak o dobrých pár set kilometrů dál na východ. Ale což, lidé se usmívají a vesele švitoří. Na sedačce před námi si dva mladí lidé poměrně vášnivě zahřívají vzájemně své jazyky a vůbec je cítit taková družná atmosféra.
Na úřad jihomoravského kraje dorazíme patnáct minut před začátkem. S místním IT připravíme techniku – vše funguje, jak má – a můžeme začít. Krásná a sympatická paní z úřadu se s námi vybavuje o bylinných čajích a my bychom měli pomalu začít. Víc jak půlka přihlášených chybí. Kolegyně se nesměle zeptá, jestli bychom nemohli zavolat na úřad, kam byl seminář nahlášen původně, jestli náhodou lidé nedorazili tam, i když byli několikrát upozorněni na změnu.
„Vždyť je teprve deset, jaký strach.“ Odvětí krasavice s neodolatelným úsměvem. „Do půla jsou tady vši, jste na Moravě.“
Jak řekla, tak se stalo. Zhruba ve dvacet dorazí početnější skupina, v půl jsme skutečně všichni.
Nějak jsem se nechal tou uvolněnou atmosférou nakazit. Seminář ubíhá plný vtipných okamžiků. Ve dvě hodiny, kdy máme končit, není probráno zdaleka vše. A tak se nakonec loučíme až před půl třetí. Stejně jsme to nestihli. Jeden z účastníků se vyptává, kam může napsat feedback na přednášku, že byla skvělá, přínosná a ještě vtipná, což prý nečekal. Tak to potěšilo. Kolegyně se omlouvá, pádí na vlak do Prahy, který potřebuje stihnout. Já ještě něco poklidím, bo se chci po tom Brně, ještě trocha projít. Poslední účastníci opouští sál, zbývá jedna slečna. Zdraví a ptá se, jestli nezajdeme někam na kafe. Trochu zaraženě – no prostě Pražák – odpovídám, že děkuji, ale že mám dvě hodinky na to, abych si prošel Brno, takže vyrážím na procházku. Děvče pohotově odpovídá. „No je tam zima, já myslela spíše někam do tepla.“ Málem zvrhnu hrneček s nedopitým čajem. Chvilku koktám něco jako že děkuji, že vlak, procházka a tak. Slečna se usměje a prohodí, „tak třeba příště,“ a zmizí.
„No ty wago, Brno“, pomyslím si. Sbalím notebook a vyrážím do sibiřské zimy, trochu se schladit.
Když se zeptám třetího člověka, jak a kudy do centra, a dostanu odpověď v ruštině, že nerozumí, mám pocit, že jsem se ocitl na Sibiři opravdu. Potupně vytahuji mobil a zkřehlými prsty spouštím mapy.cz. Ok, dvě stanice čtverkou a z nádraží už se projdu.
Jestli jsem to ještě nezmínil, tak fakt byla zima. Na terasách pod katedrálou sv. Petra a Pavla hledám místo na nějakou fotku s pěkným výhledem na město. Ať se snažím, jak se snažím, nic takového se nekoná. Pode mnou koleje, haly, komíny. No neva, něco přeci vyfotit musím. Na každém místečku, odkud by se fotit alespoň trošku dalo, stojí ale nějaký vášnivě se tisknoucí a olíbávající se pár. Bez čepic a bez rukavic. Sakra, jak to v tom Brně dělají? To je jak na jaře na Petříně. Ale vždyť je deset pod nulou, nic nekvete, žádné romantické výhledy. „Jsi na jihu“, říkám si. „Tady je hřeje vřelost, spontaneita, slunce v duši.“
Nakonec zkouším nějaký obrázek udělat a postupně přicházím ke katedrále na Petrov. Vzpomínám, jak už jsem se tu před lety zlobil na tím, jak přímo podél obvodové zdi kostela stojí zaparkovaná auta. Nyní se zlobím znovu. To to nikomu nevadí? Všude jinde by to mohlo být takové pěkné, romantické zákoutí. V Brně – parkoviště. Podél celého chrámu, deset centimetrů ode zdi, jedno auto vedle druhého. Fotit nic nelze. Chrám pro veřejnost uzavřen.
Vydávám se dále, na Jakubské náměstí, rád bych si prohlédl alespoň tento gotický kostel. Potkávám asi pátou čajovnu. Tedy, nápis čajovna. Ve skutečnosti je pod ním, nebo vedle něj, vždy nějaký pub. Tak nevím, možná nahoře hospoda, ve sklepě čajovna? Nějaká místní dvojkombinace. A ty názvy. Třeba veselá čajovna mne opravdu rozveselila.
Cestou potkávám ještě slavný brněnský pyj. Tento hi-tech falus je skutečně master piece. Pod ním, opět líbající se pár. Bez rukavic a bez čepic. Čekám s foťákem, abych si ho mohl vyfotit. Marně. Pár se rozhodně nenechává vyrušovat nějakým trapným turistou, kterému mrzne telefon v ruce. Na odchodu se ještě ohlédnu a hle – nikdo tam není. Tak alespoň z dálky fotím tento moderní skvost a pádím k Jakubovi.
Kostel je otevřený, uvnitř hrají varhany a jakýsi starší muž tančí uprostřed kostela s mopem. Vejdu dovnitř a jdu si prohlédnout oltář. Pán s mopem ke mne zamíří. „Odkud jste?“, ptá se. „Z Prahy.“ Odpovídám. Pán vytřeští oči a pokřižuje se. „A sakra,“ pomyslím si, „to byla chyba!“.
Pán však po chvíli mlčení vystřelí s otázkou. „A jestli pak víte, že i v Praze máte kostel sv. Jakuba? A víte kde? A víte, v jakém je postaven stylu?“ Nakonec strávím s tímto svérázným průvodcem asi čtvrt hodiny, dostávám přednášku o Brněnských dějinách a při odchodu se za mne pán ještě pomodlí. Asi, aby ze mne vyhnal tu pražštinu.
Fotím si ještě bizarní sochu koně s jezdcem před kostelem a pokračuji ve svém okruhu. Míjím brněnské La Défence a těším se, až si dám na hlaváku teplou kávu. Nořím se do podzemí vietnamské tržnice a opět překvapeně zjišťuji, že už jsem pod nástupišti. „Aha.“ vzpomenu si. „Pohlédni vzhůru!“ Dle cedulek se vracím zpět a vzápětí stoupám po schodech označených jako nádraží. Už se vidím u kávy v nějaké kavárničce. Jako v Luxoru, u nás, doma, v lékárně, v Podolí… ehm, pardon, v Praze. Ale to by nebylo Brno. Místo toho se ocitám na druhém vietnamském tržišti! Ještě, že mám zpáteční jízdenku, protože absolutně netuším, v kterém z těch stánků, bych si měl jízdenku koupit.
Vzpomenu si, že jsem kousek od nádraží míjel pěkně vyhlížející kavárnu U Kapucínů. Kousek od Divadla na provázku. Rozhodnu se neriskovat hledání nějakého dalšího zařízení, centrum je centrum a vedle divadla, to musí být něco jako Slavia, nebo Louvre. Za pět minutek jsem tam. Vcházím dovnitř a… další vietnamské tržiště. Vystavené plastové lahve s Ice tea a cedule Trung Nguyen coffee mne vrací do reality. Uvnitř však sedí lidé, pijí kávu a tváří se jako v kavárně. Tak ok. Nikam dál už nejdu. Objednávám si latté a panacottu. Paní z daleké Asie se usměje a pak dlouhých pět minut něco šteluje za regálem s krabičkami neznámého obsahu. Nakonec však přece jen přináší kávu a dezert a požádá o 180 Kč. „Aspoň ty ceny, tu mají jako v Louvru.“ pomyslím si a trošku se uklidňuji. Zaplatím, chvilku to trvá, protože nemohu otevřít peněženku zmrzlými prsty, a vzápětí se nořím vidličkou do dezertu. Konzistence je však nějaká zvláštní. O chvíli později se zakusuji do ledu. Celý vnitřek dezertu je komplet zmrzlý! „Ne, nic neříkej, kousej a tvař jako všichni kolem. Spokojeně!“ Polknu ledové sousto a chystám se ho zapít teplou kávou.
Já nevím, chcete to slyšet? No tak dobře. Takový kafe jsem opravdu hodně dlouho neměl. Chuť něco mezi kakaem a instantní kávou od Tchiba s podezřele chutnajícím mlékem, studené, ale zato s nádhernou pěnou. Paní vrchní krouží kolem s mopem – v Brně je mají evidentně rádi – a po očku mne pozoruje. Na rtech se mi rozlije úsměv. „No ty wago, Brno.“ zní mi v hlavě. Paní se usměje také a svět je v pořádku. Káva podávaná ve vlaku, chutná pak o půl hodiny později, jako mana nebeská. S prvními doušky začínám psát tyto řádky.
PS: Jo a ty povídačky o tom, že nejhezčí holky jsou z Brna, jsou pravdivý. A fakt chodí všechny i v tý sibiřský zimě bez čepic a bez rukavic.