V některých dnech se toho stihne udát tolik, co mnohdy ne za měsíce či léta. A když se množství a intenzita zážitků spojí ještě s proudem bytí, jsou to pak dny vskutku nezapomenutelné. O jednom takovém dni, bych vám teď rád vyprávěl.
Cesta z Prahy, v páteční odpoledne, do mystického kraje u Adršpašských skal, trvala hodně dlouho. Zácpa v Praze, rozkopané silnice v Náchodě a objížďka Police nad Metují. Když jsem vyjel konečně pod Ostašský vrch, vyběhl jsem z auta, abych se nadýchal nádherně svěžího a voňavého vzduchu, prosyceného jarem, deštěm a té prazvláštní vůně mokrých pískovcových skal. Slunce vykouzlilo na okolních loukách a v korunách stromů ještě zelenější zelenou a celý kraj doslova jiskřil pobouřkovou energií. Na modrém nebi se schovávala stříbrná luna a tráva se třpytila dešťovými kapkami. Takhle nějak by mohl vypadat ráj.
Do vesničky pod Křížovým vrchem jsem dorazil už skoro za tmy. Čekala na mne teplá večeře a přátelé z nejmilejších. Váhal jsem, jestli jít druhý den s Marko Pogačnikem, kvůli kterému jsem vlastně původně přijel, ráno na vycházku, ale trošku jsem neměl náladu na davový výlet. Proto jsem přivítal Honzovu nabídku, že mne protáhne místními temnými skalními hvozdy, cestami, po kterých lidé nechodí. Na Marka zajdu navečír, až bude iniciovat své Equilibrium. Pro ty co nevědí, kdo je Marko Pogačnik, tak odkazuji na dokument České televize. Ve zkratce je to Slovinský umělec, který se zabývá geomantií a krajinnou tvorbou, ve smyslu její harmonizace. Jeho knihy o elementárních bytostech, přírodě a architektuře už znám dlouhá léta. Mimochodem je také autorem Slovinského národního znaku. No a Equilibria jsou jakési sochařské instalace v krajině, které propojují a harmonizují různá místa na zemi. Jedno takové je nyní již i v Adršpachu.
Počasí se povedlo neskutečně. Broumovsko je známe jeho nevyzpytatelností a s tím, že začátkem května může být tak krásně, jako bylo ten den, jsem nepočítal. Cestu jsme zahájili oficiálním vstupem do Teplických skal, ale velmi brzy jsme se vrhli do postranní rokle, která stoupala náročným terénem prudce vzhůru. Lesy v roklích se díky terénu nevytěžují a jsou ponechány přirozenému vývoji. Skrze husté stromy probleskovalo světlo a nasvěcovalo mechy, lišejníky, mokré balvany a velké množství různých barevných kvítků. Dno rokle bylo vyplněno ohromnými balvany a z děr mezi nimi stoupala pára. „Pod námi jsou jeskynní komplexy, jejichž hloubka dosahuje až dvou set metrů.“ Poznamenal kamarád a pokračoval. „V těchto roklích jsou výduchy, díky kterým tu v zimě není sníh.“
Po krátké chvíli jsme se potřebovali dostat na druhou stranu rokle a tak jsme sestoupili až na její dno a snažili se dostat přes balvany porostlé koberci z mechů a hlíny, zavalené tlejícími kmeny a propletené mohutným kořenovým systémem lesa. Seskočil jsem z jednoho z balvanů na zem, abych vzápětí zjistil, že to byl pouze mechový koberec. Intuitivně jsem roztáhl ruce, abych se při pádu do hlubin zachytil. Což se naštěstí povedlo. Jedna noha mi vlála ve vzduchu nad dírou mizející kamsi do nitra země, druhá se zasekla o kořen, který se ale poměrně rychle začal uvolňovat. Rukama jsem se rozpínal mezi porostlými kameny. Bylo jasné, že pustím-li se jednou z nich, bude můj pád pokračovat. A kořen dále povoloval. Honza se otočil, aby zjistil, že jsem zmizel. „Dobrá zpráva je,“ začal jsem mluvit, „že jsem se chytil.. „No, tak to je výborný,“ zaslechl jsem. „No ne tak docela.“ Ozval jsem se znovu. „Myslím, že máme tak třicet vteřin, než budu pokračovat. Najdi nějakej pevnej bod a podej mi ruku. Pokusím se jí chytit, dřív, než se ten zbytek utrne.“ Honza zareagoval bleskurychle. Na klouzavých a porostlých balvanech to opravdu nebyla žádná sranda. Vzápětí má ruka vystřelila vzhůru a chytila se té kamarádovi. Ještě, že je to fakt silnech chlap. Za chvíli už jsme se oba smáli nad nečekaným dobrodružstvím.
Když jsme se dostali na hřeben, po druhé straně rokle, terén už byl značně schůdnější. Cesta po samotném hřebeni, s výhledy až na Sněžku, byla nádherná. Pod Kraví horou jsme vyrazily kolmo dolů, směrem přímo k parkovišti u Teplických skal, které bylo ještě tak kilometr pod námi. Prameniště ve svahu, které mi Honza chtěl ukázat, bylo neuvěřitelné. Uprostřed kopce, na kterém bylo těžké udržet rovnováhu, pramen. Vylínal se v širokém okruhu, tvořil jakousi bažinu, ze které pak níže vytékal potůček. Příroda je opravdu mocná čarodějka. Celí od bláta jsme se dostali pod pramen, když tu Sam, pes který s námi na procházce byl, zaštěkal. Což se děje opravdu zřídka kdy. Honza se zastavil a říká. „To vypadá na prase.“ Vzápětí se plavným skokem vrhl dozadu a v tu chvíli se z křoví vyřítil divočák. Skoro jeden a půl metráku živé váhy se hrnulo ohromnou rychlostí těsně před námi. Opravdu by mne zajímalo, jak použít v reálu ty zasvěcené rady o lezení na strom. Člověk by musel být superman. Naštěstí se divočák hnal za psem, který se však po chvíle ve zdraví vrátil. Tedy pouze s malým šrámem, ale nic vážného. V tu chvíli mi bylo jasné, že přijde ještě třetí část, jen je otázkou kdy. Byli jsme však již kousek nad hotýlkem a o chviličku později jsme si již připíjeli zrzavým mokem.
V pět hodin odpoledne se konalo setkání a jakási iniciace Equilibria. Zhruba 60 lidí se shromáždilo na louce, kde byla instalace provedena a za vedení Marka Pogačnika se konal jednoduchý, ale krásný rituál, kterého se ve spojení všichni účastnili. Byl jsem zvědav, jak Marko zdůvodní umístění Equilibria na tomto místě, protože jsem nevnímal žádnou disharmonii (mimo velkého množství turistů v letních měsících) v krásném údolí mezi Adršpašskými skálami na jedné straně a Křížovým vrchem na straně druhé. Jaké bylo mé překvapení, když Marko začal mluvit o tématu, které je tak aktuální v mezilidských vztazích. O harmonizaci a propojení mužského a ženského principu, ale tentokrát v krajině. Nádhera. Byl jsem dojatý. Neméně jsem si uvědomoval i sociální význam rituálu. Lidé, kteří se po většinou vůbec neznali, místní, z okolí či z větších dálek, se tu potkali, aby vykonali rituál a poklonili se společně matce Zemi.
Marko se ukázal jako neuvěřitelně krásný, nenápadný a milý člověk. Opravdové sluníčko. Když pak trošku čaroval nad středovými kameny ve spirále Equlibria, měl jsem pocit, že se děje něco opravdu hodně ozdravujícího a dobrého.
Večer jsme pak ještě mohli vidět zásah protidrogové policie, o kterém se raději nebudu vyjadřovat. Pak výborná večeře a rozloučení s přáteli. Měl jsem pocit, že jsem tam byl alespoň týden.
V noci jsem se ještě stavil sám u Equilibria a prošel si ho za svitu loučí, které tu ještě hořely a pobyl v jeho středu. Ticho, tma, silueta skalního města na obzoru a harmonická energie Equlibria. Čirá krása. Až budete mít někdy cestu do tohoto kraje, určitě zavítejte.
Na krajinu sedla tma černá tak, že nebylo vidět na krok a začalo pršet. Sedl jsem do auta a vyrazil směr Praha. Přede mnou bylo skoro dvě stě kilometrů, déšť, rozkopané silnice. Vše jsem však cítil v pohodě. Jen stále na pozadí běželo, že ještě něco přijde.
To něco byla srnka, které mi za Trutnovem vběhla přímo před auto. Zastavit nebyla šance. Naštěstí jsem jel hodně uprostřed silnice, takže jsem strhl volant doprava ke krajnici ve snaze srnku podjet. Což se částečně podařilo a srna do auta narazila z boku a neskončila tak na kapotě. Než jsem auto dostal ze smyku a zastavil, byla už pryč. Snad to přežije. V tu chvíli jsem věděl, že se vše, co se mělo ten den stát, stalo a další cesta už bude bez problémů.
Nejpozoruhodnější na celém dni bylo, že přes všechny ty dramatické události, nebyl nikde přítomen strach, ba co víc, vše se dělo naprosto v souladu s procesem, který běžel někde za tím vším. Možná to zní bláznivě, ale byl to krásný den, plný života, opravdovosti, v souladu. Život i smrt, slunce a bouře, světlo a tma, teplo a chlad, lidské i božské – to vše spolu tančilo oslavný tanec bytí.