Byli tady vždycky

Byl jsem čtyřikráte zvolen presidentem naší republiky; snad mi to dává legitimaci, abych Vás poprosil a celý národ československý i spoluobčany národností ostatních, abyste při správě státu pamatovali na to, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily.

T.G.M.

Nikdy jsem netrpěl při oslavách vzniku republiky žádným resentimentem. Možná i proto, že v dobách, kdy jsem si začal uvědomovat, že žijeme v nějakém státě, vládla normalizace a já jsem ve vztahu ke své zemi pojal přesně jeden záměr. Zmizet z ní, hned jak mi bude 18. Začal jsem kvůli tomu studovat školu, která mě nebavila, ale jako na málokteré se daly studovat mimo ruštiny, další dva jazyky. Náš tehdejší rodinný přítel, který brázdil moře na Československé lodi (ano, Československo mělo námořní flotilu) mi slíbil, že hned po škole mi tam zajistí místo stevarda. No a já si pak v klidu vyberu ten svůj přístav…

Čtyři roky, kdy jsem opravdu trpěl na střední hotelové škole, byly ve finále úplně k ničemu. Z němčiny a francouzštiny si nepamatuji nic a ve čtvrtém ročníku přišla sametová revoluce. Na některé obrázky, ve vztahu k dnešním proruským demonstracím (ano, už nemá smysl si nalhávat, že jsou něčím jiným) si vzpomínám dodnes. Jezdili jsme tenkrát po republice a besedovali s lidmi, kteří vůbec neměli ponětí, co se v Praze děje. Byla to první studená sprcha, co se mého mínění o mnohých lidech v naší společnosti týče. Nadávky, urážky, strach. Mnohokrát nás lidé na malých městech obcházeli obloukem, křičeli na nás, že jsme děti a že se máme učit, a ne někde demonstrovat, a že o životě víme hovno. 

Pak se stal zázrak. V čele naší země stanul skutečný prezident. Jediná osobnost na tomto postu v celé historii republiky, která mohla být považována za skutečného nástupce jejího zakladatele. Silou své osobnosti dokázal Václav Havel i v obyčejných lidech znovuprobouzet ztracené ideály. A já upadl do konejšivého pocitu, že vlastně všichni jen spali spánkem strachu, a že z něj právě byli probuzení.

Ihned po přestřihnutí hraničních drátů jsem začal cestovat. Rakousko, Německo (to západní), Itálie, Francie… a prakticky ihned jsem si uvědomil, že se ve všech těchto zemích cítím jako doma. Že sice mám tu naší kotlinu, která procitla do jara, rád, ale pocit společenské sounáležitosti jsem paradoxně zažíval jinde. Uvolněnost, péče o společné prostředí (opravené a opečovávané domky, domy, zahrádky, vztah k tomu, co si třeba farmáři v Itálii vypěstovali ad.), tolerance k různým podivínům, umělcům a obecně lidem, kteří zrovna nezapadali, otevřenost (každý se s námi chtěl bavit, stopem se po Evropě dalo cestovat rychleji, než dnes autobusem), množství cizinců v ulicích – to vše mě jako mladého člověka velmi zaujalo. Začal jsem si uvědomovat, že tam uvnitř, jsem daleko více Evropan než Čech. Také jsem začal znovu přemýšlet. Jak je možné, že jsme měli nakročeno stejným směrem, a pak jsme si sami, v roce 1948 vybrali cestu na druhou stranu? Uzavřel jsem v sobě toto přemýšlení tím, že jsme museli, že to vše bylo dirigováno z Ruska a domluveno světovými mocnostmi a volby byly zmanipulované. Měli jsme přece všechny ty Horákové, Mašíny, Patočky, Havly – oni byli tou skutečnou duší národa, která jen ze strachu spala.

Nebylo tomu tak. Dnes vím, že tady byli vždycky. Před válkou prakticky uštvali Čapka, ve 39. vítali na Václavském náměstí se vztyčenými pravicemi protektorátní vládu, po válce nás s nadšením nasměrovali do rudé zadnice, vraždili, zatýkali a jinak ostrakizovali ty, kteří s tím nesouhlasili, po nocích psali angažované dopisy na podporu vraždy Milady Horákové, aby se  po omylu pražského jara mohli nechat radostně normalizovat, točit a sledovat Ženy za pultem a Honzu Zemana, plivat na máničky a na konci roku 89 vysvětlovat studentům, že si neváží výhod socialistické společnosti a že mají držet hubu a učit se.

Pak se zdálo, že na chvilku zmizeli. Možná se styděli. Svět tleskal Havlovi a oslavoval jeho humanistické poselství. Nebylo to prostě cool. 

Dnes, spojení největším vynálezem závěru minulého století, podpořeni a legitimizováni novými politickými „osobnostmi“ stojí na náměstích a oslavují svátek založení republiky pokřiky o diktátu Evropské unie, fašismu na Ukrajině a důležitosti kamarádství s novodobým Hitlerem. Zakladatel státu, jehož vznik slaví, jenž prosazoval nutnost realizace myšlenky širšího evropanství a pevného ukotvení České republiky v západních společenstvích, by je dnes z Václaváku hnal svým jezdeckým bičíkem.