Návštěva starověkého římského města Carnuntum ve mně zanechala opravdu hodně silné pocity. Nejenom že je to asi světově výjimečný počin – nevím, jestli ještě někde jinde na světě existuje archeopark z tohoto období, kde by byly přímo na základech starých budov vybudovány dokonalé repliky těch původních, včetně římských lázní, ale jako vždy při návštěvě podobných míst, se mi zarylo někam hlouběji a donutilo mne trochu se ponořit do světa v čase rodícího se křesťanství a zapřemýšlet si.
Carnuntum byl římský legionářský tábor a město. V dobách největší slávy pokrývalo celé ležení asi 300 hektarů. Jeho čas se datuje někdy od roku kolem nuly a končí v pátém století našeho letopočtu. Leží v Rakousku, kousek od Bratislavy, na druhém břehu Dunaje. Historie tohoto místa, jak už to u takto strategických pozic bývá, sahá daleko hlouběji, protože před Římany tu byla keltská osada.
Prochází-li se návštěvník „starými“ usedlostmi, lázněmi a prohlídne-li si 3D modely celé rozlohy města musí ho asi napadnou jedna věc. V těch domech bychom dnes bez problémů bydleli. A velmi rádi. Římská města byla perfektně vymyšlená a stejně tak perfektně vystavěná. Teprve díky návštěvě Carnutmumu, jsem si uvědomil, jak moc jsou stavby podobné těm současným, a zvláště těm, které akceptují nejmodernější ekologické trendy. Jak materiálově, tak umístěním, promyšleností jednotlivých prostor, orientací atd. Dohromady pak tvoří fungující městské celky. Římané nejenom že ve svých městech používali kanalizaci, ale třeba také topení v podlaze! O tolik efektivnější než otevřené krby, které můžeme vidět na středověkých hradech, které vznikaly o mnoho století později. Toalety se velmi podobaly těm naším, jen holt byly na veřejných místech, třeba v lázních, společné. Stále bychom je označily za modernější než ty, které dnes můžeme potkat v Indii, Egyptě, Číně atd. To, jakým způsobem bylo vymyšleno zásobování města, jeho řemeslná a potravinová soběstačnost atd. to vše je tak neskutečně moderní, že se člověk musí zamyslet nad tím, co se to ksakru s těma dějinama stalo v následujících letech? Jako by skočily o pěkných pár staletí zpět a začínalo se tak nějak, nešťastně od znovu.
O dva dny později jsem se procházel po nalezišti v Pohansku, které spadá do období Velké Moravy a ten rozdíl byl propastný. Jen jedno mají obě sídla společné. Zbyly z nich terénní nerovnosti v krajině. Nic víc.
Před dvěma tisíci zde byla civilizace, která se od té naší asi lišila méně, než by se mohlo zdát. Taková hodně nepřesné matematika ukáže, že je to na jednu stranu hodně let, na druhou stranu, ne zas tak moc. Při průměrné délce lidského života 50 let (zjednodušuji) je to nějakých 40 generací dozadu. To už není zas tak mnoho. Kdyby si každý z nás pamatoval svého prarodiče, tak stačí do dvaceti takových pamětníků, aby svým vzpomínáním dosáhly do oněch dob. Podíváme-li se stejně na Velkomoravskou říši. Tak jich máme cca 12. Z tohoto pohledu to není zas tak dávno, a přece tak relativně krátká doba stačí na vznik, trvání a totální vymizení celých měst a říší. Trošku mrazivé. Daleko mrazivější je však další zjištění. Skoro to totiž vypadá, že zde funguje něco, co by budhista nazval karmou a my bychom pěkně po česku použili nějaké z našich pranostik. Třeba, kdo s čím zachází, s tím také schází, případně jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Všechny tyto říše a civilizace mají totiž jedno společné. Vyrostly na bedrech méně civilizovaných a rozvinutých kmenů, expanzí na místa, která museli dobít a podrobit si je. Ano, přinesly vzdělanost, kulturu atd. ale také mnoho nářku a krve. V tom samém nářku a krvi pak většinou nelezly svůj zánik. Carnuntum velká část obyvatel opustila po zániku Římské říše, nicméně pak přijeli nejdříve Germáni a pak Maďaři, aby městkou aglomeraci, tak podobnou těm našim, současným, kde prožilo život několik mnoho generací, proměnili v ruiny a o zbytek se postarala příroda. To samé se pak stalo s Velkou Moravou. Tito tzv. barbaři pak vždy vrátili budík dějin o pár desetiletí, či století, zpět.
Kde asi, na časové ose dějin, bude za pár stovek let, ležet naše civilizace? Možná není úplně od věci, navštěvovat podobná místa a strávit tam v tichu pár chvil. Dívat se na vítr, jak si hraje s trávou a stromy, jako by se zde nikdy nic nestalo, a přitom země pod nimi ukrývá dávno zapomenuté příběhy lidí, kteří tu stejně jako my prožívali své vzestupy a pády, radosti a hoře. Možná všichni potřebujeme nechat toto ticho proniknout do našich duší tak hluboko, až pláč těch před námi pronikne k našim srdcím a my to třeba konečně začneme zkoušet jinak. Je jen otázkou, jestli jsme ten poločas nádechu již opět nepropásli…