Obávám se, že všichni ti guruové, co radí podetnout košatý strom našich závislostí a připoutaností v jejich kořenu, nikdy žádný kořen neviděli. Neexistuje totiž žádný strom s jedním, hlavním kořenem, jenž by šel podetnout. Život stromu je moudrý, a proto ví, že je lepší spolehnout se na spolupráci mnoha kořenů. A tak má strom kořeny mohutné, táhnoucí se po povrchu a roztahující se do velké šíře, proplétající se s kořeny ostatních. Dále pak kořeny o něco méně mohutné, schovávající se po těmi povrchovými a je tisíce malých kořínků, schovaných v hlubinách. Každý z nich je třeba odhrabat, najít, vytvořit kolem něj prostor a pak jej teprve přerušit. Někdy je třeba síla, jindy spíše trpělivost. A při tom všem nemá člověk pohled namířený kamsi do nekonečného nebe, ale naopak. Jeho pohled je skloněný k zemi, kam se noří i jeho ruce. Do hlíny, která živí vše na této planetě, do podstaty stvoření, ze které jsme stvořeni i my.
A tak poutník postupně odhaluje jeden kořen za druhým. A ačkoliv jich odkopal, odřezal a odsekal nepočítaně, ruce a záda ho bolí a prokopává se stále tvrdší zeminou, pařez mohutného stromu stále nepohnutě stojí pevně spojen se zemí. Na rukou krvavé mozoly, na zádech pot, často propadá beznaději, že se pout, které kořeny spojují s půdou, nikdy nezbaví. Neustává však ve své činnosti. A tu mysl, toužící tak po cíli jeho snažení, začíná únavou pouštět cíl ze zřetele. Místo toho více a více vnímá samotný proces odhalování kořenů. Skrze ruce poutníka začíná cítit hrubost a jemnost jejich povrchu, která je jiná na kořenech velkých a jiná na těch šlachovitých, v hlubinách schovaných. Skrze nos poutníka začíná cítit, jak hlína z různých hloubek rozdílně voní. Skrze oči poutníka začíná obdivovat roztodivné tvary kořenů, jejich velikost a barevnost. Skrze sluch poutníka slyší šumění stromů nad sebou a zpěv ptáků, kteří se začínají loučit s končícím dnem. Cíl se rozplývá a poutník poznává, že jeho motivace, se kterými se chopil díla, byly sobecké a falešné.
Odstranění kořenů osobních závislostí a připoutaností, útěk z dosahu mazlavé hlíny. Je jedno, jak vznešeně tento cíl nazýval. Je jedno, jak jej nazývají ti, kterými se nechal tak dlouho inspirovat. Osvícení, nirvána, osvobození… Za všemi těmi pojmy, které mu kdysi zněly tak důležitě a tajuplně, byla vždy jen sobecká touha po vlastní velikosti, po vlastní spáse. Odkládá krumpáč a usedá na stále ještě pevně zakořeněný pařez. Najednou cítí příběh každého z těch kořenů kolem sebe. To život se přizpůsoboval životu, a tak každý z kořenů měl své místo a účel. Měl své tempo růstu, překonával své překážky. Jeden tak musel se tenkými šlahouny na severní straně hluboko prosoukat jílovitou půdou, aby mohl strom držet z návětrné strany. Ten silný na druhé straně, plazil se po skále a rozpínal se do šíře, protože mu skalnaté podloží nedovolilo uchytit se v hloubce. Další pak proplétaly své šlahouny s ostatními stromy… Co kořen, to samostatný osud. Avšak vždy ve službě svému stromu.
A tak poutník v úžasu poznává sebe samého jako jeden z kořenů. Ve službě stromu života. Není již žádného cíle, žádného podetínání, žádného osvobozování. Teď může poutník odklepat popel ze své dýmky na Buddhu. Teď může poutník přestat v dalším kopání. Teď může poutník pozvednout svůj zrak k nebi, které se právě zbarvilo večerní červení.
To všechno může. A přesto druhý den bere poutník do rukou sekeru a pokračuje ve svém díle. Avšak již ne ve službě cíli, ale ve službě každého máchnutí sekery, každého poryvu větru, každého nového puchýře na ruce, každé radosti a každého smutku, který život skrze něj prožívá.