Seděla zachumlaná v dlouhém kabátě a ruce si ohřívala nad chřadnoucím ohněm. Nad hlavou jí pluly miliardy hvězd a mimo praskání ohně vládlo, na místě, kde jsme seděli, naprosté ticho. Seděl jsem naproti ní a jako již tolikrát jsem pozoroval její tvář. Tuhle show již také znám. Kmotřička bez mrknutí oka, bez jediného pohybu rtů, či změny výrazu, začala svou tvář měnit. A tak chvílemi seděla naproti mně překrásná mladá čarodějka a vzápětí tu místo ní do ohně civěla vrásčitá stařena. Jediné, co se nikdy nemění, jsou oči. V těch je vždy možné spatřit věky. Čas plynoucí tu dopředu, tu dozadu, tu propadající se až k samotnému zárodku vesmíru, aby se těsně před stvořením vydal nadsvětelnou rychlostí až k vteřině těsně před jeho koncem.
Vzpomínám si, jak mne kdysi při putování časem přivedla k mému náhrobku a já nebyl schopen přečíst své jméno vyryté do pískovcového kamene. Od tohoto dobrodružství s kmotřičkou uběhlo již mnoho let, a přesto si jej pamatuji, jako by to bylo včera.
„Už se zase utápíš v minulosti.“ Ozvalo se náhle od ohně. Kmotřička na sebe pro tuto chvíli vzala podobu opravdu svůdné čarodějky. Přesně té, která mne kdysi od Karlova mostu dovedla až k mému náhrobku. Avšak na mých rtech tím vykouzlila jen smutný úsměv. I ona se pousmála. „Vidíš, čas je moudrým učitelem. Na tenhle trik jsi vždycky naletěl. Přestává s tebou být zábava.“ Mrkla na mne trochu potměšile a pokračovala. „Ano, byla to na jednu stranu past, kruh, ve kterém jsi se motal, ale na druhou stranu, byl to tvůj zdroj vůle k životu. Teď, pokud tedy nechceš odejít jako starý muž ke své vysněné řece, budeš muset najít nějaký nový zdroj této vůle. Tedy, spíše ho k sobě budeš muset pustit, protože najít ho není možné.“
Její oči zářily a nebyl rozdíl mezí tmavou nebeskou klenbou rozprostírající se nad našimi hlavami a hvězdným oceánem v jejích očích.
Z mých úst, spolu s chladnou párou, vyšel slabý povzdych a po zátylku mi přejel mráz. Přitáhl jsem si bundu těsněji k tělu a přisedl blíže k ohni. „Kmotřičko, „promluvil jsem, „já už prostě nemůžu. Někdy mám pocit, že už nemám sílu se ani nadechnout. Kdybys mi teď nabídla rámě a řekla, že už je opravdu čas jít, bez zaváhání půjdu. Prožil jsem ve svém životě vše, co člověk prožít může. Lásku, bolest, viděl své dcery vyrůstat a opravdu si nejsem jist, jestli potřebuji, či chci, ještě více.“
Kmotřička si také přitáhla své sedátko blíže k ohni a prohrábla mokrým klackem vyhasínající uhlíky. „Víš,“ řekla tiše, „kdybys opravdu již všechno, co máš prožít, prožil, tak bych tě teď mohla vzít s sebou. Ale, tak tomu není. A proto odsud i dnešního večera odejdu sama. Avšak jedno ti povím. Jsou v lidském životě okamžiky, a mohou být krátké jak lusknutí prstů, ale také trvat léta, kdy se člověk ocitne na hranici tak tenké, že každý další jeho krok je nejistý. Jsou to chvíle, kdy ani já nevím, jestli se pro tebe nebudu muset vrátit ještě tuto noc anebo až za mnoho let. V těchto chvílích se v lidských duších odehrává alchymický proces přerodu, jehož výsledkem může být zetlelý list, nebo první jarní květ. Jsou to chvíle, kdy ani strážní andělé nedýchají. Je to provazochodecký kousek nad hlubokou propastí, kdy je na dno stejně daleko, jako do nebe, a každý tvůj krok, každá myšlenka, může být tvou poslední anebo také první. Jsou to chvíle, kdy ti sice mohu zmizet z očí, ale mou přítomnost budeš stále cítit, protože ve skutečnosti budu stát jen kousek od tebe. A věř mi, s veškerou láskou ti budu držet pěsti.“
V tu chvíli vyhasl i poslední skomírající uhlík a začalo sněžit. Stáhl jsem si čepici hlouběji do čela a pomalu se zvedl. Pomalým krokem jsem vyrazil po lesní cestičce a za malou chvíli zahlédl na obzoru známá světla. Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl. Čekal jsem na chvíli, kdy mé nohy samy vykročí. Přál jsem si zachytit ten moment, ten impuls, který první krok způsobí. Bude to radost z návratu? Bude to strach z neznámého a útěk ke známému? Bude to snad jen pouhý zvyk? Byl jsem rozhodnut tu stát třeba až do rána a odhalit, co tvoří mou nynější vůli k životu. Nevím, jak dlouho jsem tam stál, promrzlý na kost, když od lesa přišel poryv větru tak prudký, že mne donutil vykročit. Nohy pak samovolně pokračovaly po zmrzlé cestě směrem ke vzdálenému městu.
Když jsem dorazil domů, dal jsem si horkou sprchu, udělal bylinkový čaj a zalezl pod peřinu. Za okny vítr proháněl sněhové vločky a začínalo svítat. Těsně před tím, než jsem upadl do spánku, ucítil jsem lehký polibek na čelo. Tu noc jsem ve snu tančil s větrem a při tom tanci pocítil radost malého dítěte. Pocit, na který jsem již dočista zapomněl.