Hovory s tou, jež překročila čas. Tentokrát o Baltazarovi.

Bylo pozdně letní odpoledne a já se škrábal na kopec, kde jsem se ten večer chtěl rozloučit se sluncem. Kolem mne krajina, která je mému srdci velmi blízká a kde jsem kdysi trávil i několik víkendů v měsíci zdoláváním skal, kterých je v okolí bezpočet. Za malou chvilku vykoukne na obzoru vrch, na kterém kdysi stával hrad Tetín, naproti mne se vzpíná lesnatý hřeben s tajemnou jeskyní Koda, a za kopcem po levici je schovaný Karlštejn. Zkrátka místo nabité energií kudy kráčely dějiny tak prastaré a nikde ani živáčka. Tak to mám rád.

 

Jaké však bylo mé zklamání, když jsem vylezl na plošinu nad lomem a tam seděla jakási paní se psem. Usmála se na mne a pozdravila. Pozdravil jsem též a pokusil se o nucený úsměv. „Ach jo, co tady dělá?“ Pomyslel jsem si. Paní seděla na dece a evidentně se zde chystala strávit západ slunce také. Rozložil jsem si své stanoviště kousek dál a z batohu vytáhl termosku s čajem a sušenky. Paní byla zřejmě odněkud z blízkého okolí. Značkové tepláky, blonďatá trvalá, sportovní boty, tak v mém věku. Novofundlandský pes seděl způsobně vedle ní a vypadalo to, že pozoruje obzor spolu se svou paničkou. „Takovou dvojku bych tu tedy opravdu nečekal. A vůbec, když je někdo romantická duše, tak si přece nevezme takovejhle vohoz.“ Pomyslel jsem si. „Aspoň, že ten pes neštěká.“ Pokračovala má mysl. Nevěděl jsem v tu chvíli, jestli jsem naštvaný více na nezvané hosty, nebo na své myšlenky, které místo toho, aby daly prostor tichu podvečerní krajiny, dorážely svými jalovými spekulacemi. „Prostě to tak je, nebudeš tu sám a teď ticho.“ Zavelel jsem sám sobě a usedl na vybrané místo. Na chvíli jsem zavřel oči a pomalými nádechy a výdechy jsem uklidňoval svou mysl. Myšlenky ještě chvíli dorážely a pak začaly pomalu utichat. V tu chvíli jsem ucítil, jak mi přímo do obličeje někdo funí. „Sakra, to je to psisko.“ Došlo mi a nadzvedl jsem opatrně víčka, aby se mi vzápětí zastavilo srdce. Z asi čtvrt metrové vzdálenosti na mne zíraly dvě ohromné rudé oči. Místo panenek v nich hořely opravdové plameny a vypadlo to, jako by pohlcovaly celý vesmír. Vytřeštěně jsem do nich zíral a čekal, až pohltí i mne. A skutečně, plameny se začaly zvětšovat a s nimi i hlubina, která je živila. V tu chvíli se z poza mé levice ozvalo. „Baltazare, stačí. K noze!“ Roztomilý novofunlanďák na mne mrkl, vyplázl jazyk a odběhl ke své panince.

 

Krve by se ve mne nedořezal. Sáhl jsem si instinktivně na hrudník a zhrozil se znovu. Necítil jsem totiž žádný tlukot. Mé srdce se opravdu zastavilo! Pak jsem ucítil onu známou vůni. Vlastně pořádně nevím, jestli je to vůně, nebo pocit, spíše možná pocit s vůní. Pomalu jsem otočil hlavu, kde seděla paní v teplácích se svým psem. „Kmotřičko,“ vypravil jsem ze sebe, „jsi to ty?“

 

Paní se mne podívala a koutky jí potutelně zacukaly. „To ti trvalo. A k tomu těch řečí. Co to má na sobě za vohoz, mohla to dříve bejt pěkná ženská, ale už je trochu stará, co tady dělá, opustil jí muž, nebo jí to s ním nebaví?“ Trochu jsem se zastyděl. „Víš, pokračovala, „jsem teď na den stejně stará jako ty. Takže, možná jsi býval pěknej chlap, ale už jsi trochu starej. Jo, oblečený komplet vod Bushmana. Hmmm, to jsou přesně ti, co když byli mladí a chudí tak v maskáčích po tátovi zpívali s kytarou u ohně, aby pak, přikrytí jen celtou, přespali pod nejbližším smrkem. Dnes už musí mít teplo a peřinku, ale za to se můžou do té přírody řádně vohodit. A co ty, už tě to s tou tvou nebaví?“ Ještě tak dvě tři vteřiny se vydržela tvářit vážně a pak se rozesmála. Přiznávám, že se mi ulevilo, a začal jsem se smát také.

 

Když smích utichl, seděli jsem chvíli v tichu. Zvědavě jsem si prohlížel Baltazara. „To je ochránce,“ přerušila kmotřička ticho, „ochránce králů.“ Zmateně jsem na ní pohlédl. „A jakého krále tu chrání?“ Zeptal jsem se. Kmotřička si dala s odpovědí na čas a tak jsme opět chvíli mlčeli. Uvědomil jsem si, že slyším každý náš sebemenší pohyb i náš dech, ale nic jiného. Jako bychom se nacházeli uprostřed absolutního ticha.  „Chrání hranice. Hranice mezi tvým světem a královstvím, které je skryté. Jen ten, kdo se stal pro pozemský oheň nepoživatelným, může přes tyto hranice projít.“  Okamžitě mi do mysli vpadlo. „Strážce prahu, Sfinga…“ Mé asociace přerušila kmotřička. „Ano, má mnoho jmen. Pro mne to byl vždycky Baltazar.“ Psisko se k ní přitulilo a nechalo se s nevinným výrazem drbat na krku. Došlo mi, proč ho kmotřička zavolala zpět, když jsem se díval do jeho skutečných  očí. „Mé pozemské touhy jsou ještě příliš velké, neprošel bych, že?“ Zeptal jsem se. „Ano,“ odpověděla a pokračovala. „A ačkoliv ses zatím nikdy Baltazarovi do očí nedíval v této jeho podobě, ten pocit moc dobře znáš.  Vím to. Ve skutečnosti se totiž do jeho očí poslední dobou díváš velmi často. Někdy dokonce z velmi nebezpečné blízkosti, ba co víc, někdy s jakýmsi pohrdavým posměchem. V tvém nitru doutná beznaděj, která tě žene do záhuby, protože, jako už tolikrát ve svém životě, pohrdáš smrtí. A to se mne osobně dotýká, protože tím pádem pohrdáš mnou.“ Kmotřička v tu chvíli rozehrála jedno z nejpůsobivějších divadel, které mi kdy předvedla. Její tvář se měnila postupně ve všechny podoby, v jakých se mi kdy ukázala. Avšak tentokrát každá podoba zůstala zachována a tak tu, na tajemném vrchu nad údolím řeky Berounky, po chvíli seděla poměrně početná společnosti. Nechyběl jestřáb z našeho prvního setkání, nechyběla ani ona překrásná černovláska, kterou jsem kdysi potkal na Karlově mostě, nechyběla ani ošklivá a tlustá dívka z našeho Nuselského setkání a ani čarovná stařenka z našeho dávného zimního setkání na horské chatě. Každá z podob kolem sebe rozprostřela kousek z vesmíru, ve kterém k setkání došlo.

 

Seděl jsem fascinován tou kosmickou show a znovu prožíval každé z jednotlivých setkání. Každé z nich mi pomohlo. Nikoliv prozřít a pochopit, ale udělat další krok, nadechnout se a jít dál.

 

Pak se jednotlivé vesmíry začaly opět pomalu spojovat, až jsme pod hvězdným nebem zůstali zase jen tři. Kmotřička si však pro tentokrát ponechala podobu z našeho setkání na Karlově mostě. „Vím, že tuhle máš nejraději.“ Usmála se a s divadelní přehnaností na mne svůdně zamrkala. „Tak tohle už na mne snad neplatí.“ Řekl jsme potichu. „Ale raději to nebudeme zkoušet, že ne.“ Odvětila pohotově s pobaveným výrazem. Mne však úsměv zamrzl. „Naopak,“ řekl jsem vážně, „rád bych dokončil to, co jsem tenkrát nedokázal.“ Kmotřička si mne prohlédla tázavě od hlavy k patě a potichu se zeptala. „Myslíš to vážně?“ Baltazar se na mne podíval také a jeho oči začaly opět rudě žhnout. Má mysl však tentokrát zůstala klidná. Jen kdesi v zátylku jsem ucítil lehké mrazení. Zvedl jsem hlavu a pevně jsem upřel svůj pohled do těch nejsvůdnějších očí, jaké jsem kdy viděl. Stála tu přede mnou v podobě dokonalé ženskosti, s energií vlčice a vznešeností královny. A já jsem věděl, že dnes s ní vyrazím tam, kde jsem kdysi zůstal zhroucený sedět, neschopen pohlédnout na náhrobní kámen, kde stálo vytesané mé jméno a datum mého úmrtí. „Ano. Myslím to naprosto vážně.“

 

Černovlasá amazonka se jediným skokem ocitla vedle mne, aby mne chytla za ruku a za divokého křiku jsme se spolu rozeběhli směrem k okraji skály, na které jsme stáli. Křičel jsem s ní křikem bojovníka, který ví, že jde na jistou smrt, avšak chystá se z tohoto světa odejít se ctí. Poslední krok nás dělil od propasti pod námi a pak jsme vkročili do prázdna. Našich těl se zmocnila zemská tíže a nemilosrdně nás táhla do padesátimetrové hloubky. Cítil jsem, jak mi má průvodkyně tiskne ruku. „Věřím ti.“ Pomyslel jsem si a ruku jí stiskl také.

Pršelo a bylo trochu chladno. Kráčeli jsem úzkou cestou mezi náhrobními kameny osvětlenými světlem hřbitovních luceren. Na konci uličky stál prostý kamenný náhrobek. Má průvodkyně šla přede mnou, takže jsem na něj neviděl příliš dobře. Když jsme k němu došli otočila se ke mne a opět mi stiskla dlaně. „Vím, že to dnes dokážeš,“ řekla tiše, „ale musím ti říct ještě něco.“ Mluvila velmi tiše a její hlas se mísil se zvukem padajícího deště. Podíval jsem se na ní tázavě a měl jsem pocit, že její oči nebyly vlhké jen od dešťových kapek. „Toto je naše poslední setkání v této podobě. Už nikdy se s tebou nebudu moci setkat, tak jako nyní.“ Lítost mi stála hrdlo. Stáli jsme mlčky naproti sobě a beze slov se loučili. Nakonec mne políbila na mokré rty a na malou chvíli se stulila do mého náručí. Pak se vysmýkla a rozeběhla se po cestě mezi náhrobky zpět po cestě, kterou jsme přišli.  Otočil jsem se a díval se za ní než zmizela ve tmě.  Zhluboka jsem se nadechl a do deštivé tmy jsem zakřičel. „Děkuji!“ Pak jsem se pomalu otočil a začal si prohlížet náhrobek. Z kamene nejprve pomalu vystoupilo mé jméno a pak se začal objevovat datum. 1. května 201.. „A sakra,“ pomyslel jsem si, „to už mi moc nezbývá. Letos už květen byl, takže mám necelého tři čtvrtě roku.“ Překvapilo mne, jak mysl zůstala klidná. Vlastně jsem začal cítil úlevu a již jen čekal, až se objeví devítka na konci. Místo ní se však po chvíli objevila dvojka. Překvapeně jsem zůstal koukat na náhrobek a střídavě si protíral oči a střídavě otíral vodu z kamene. Skutečně dvojka? Usedl jsem na mokrou zem a snažil se uklidnit zmatek, který vypukl v mé hlavě. A pak mi to došlo. Šest dní před čtyřicátými narozeninami. Ležel jsem v nemocnici po těžké operaci a nevypadalo to dobře. A pak, během pár let, nezůstal z mého předchozího života kámen na kameni. I když, to nejzásadnější, tam kdesi uvnitř, se stále brání proměně….

 

Déšť ustal a na obzoru se slunce chystalo  zapadnout za Tetínský vrch. Paní v teplácích ťukala něco do mobilu a chlupáč právě mohutně zíval. Po chvíli paní začala překotně balit deku a evidentně se chystala k odchodu. Pokývla na mne hlavou na rozloučení a spěšně vyrazila směrem k lesíku. Než jsem se nadál, nebylo po ni ani vidu. Zkoprnělý jsem seděl na skále a cítil, jak mi divoce buší zmatené srdce. „Ha, zase bije!“ Proběhlo mi hlavou. Pak se najednou z lesa ozvalo. „Baltazare, stačí. K noze!“  Teprve v tu chvíli mi došlo, že chlupáč mi celou dobu leží u nohou a dívá se na mne tím pohledem, kvůli kterému vzniklo úsloví, psí oči. Když jsem si ho konečně všiml, radostně na mne zaštěkal a rozeběhl se za svou paničkou,.

 

Obloha společně se sluncem začala čarovat a já vytáhl třesoucíma se rukama telefon, abych udělal nějakou fotku. Když se mi podařilo nastavit správnou expozici, mobil mi v rukách zavrněl a na displeji se objevila zpráva ze skrytého čísla.

Promiň, musela jsem běžet. Něco důležitého ti musím ale ještě říci. Už si opravdu musíš vybrat. Smrt nelze ošidit a tak to staré v tobě opravdu musí umřít. A tvá beznaděj, způsobená tvou nerozhodností, tomu brání. Můžeš jít pomalou cestou objevování neobyčejného a neznámého v obyčejném a všedním a prožívat to očima právě narozeného, bez předsudků, odsudků a nároků na své právo užít si pěkně sám svůj západ slunce. Že to může mít hloubku jsme ti snad s Baltazarem ukázali. A nebo se můžeš rozeběhnout s divokým pokřikem k okrájí srázu a vkročit do neznáma. Pokud vydržíš tak opravdově, jako jsi to dnes dokázal, držet mne za ruku s přesvědčením, že mi věříš, tak ti mohu pomoci proskočit plameny v Baltazarových očích. Možná se naplní touha tvého srdce a staneš se tím, kdo může procházet mezi světy beze strachu a smířený. Avšak zaplatíš za to. Už nikdy nebudeš vidět v Baltazarovi jen roztomilého chlupáče, a musíš počítat s tím, že zbytek tvého života strávíš v ústraní. Sám však nikdy nebudeš, máš přeci mě 😉 Pokud si však nevybereš, bude naše příští setkání opravdu poslední. Teď si ale užij západ slunce, dnes bude překrásný a nikdo ti ho už rušit nebude. 🙂

 

PS: To loučení na hřbitově bylo skoro jak z Titaniku. Normálně jsem uronila slzu 😉 Jo a omlouvám se za to srdce. Dnes toho mám hodně a musela jsem trošku zastavit čas A teď už opravdu musím končit. Chápej, nemám na starost jen tebe. Brzy na viděnou. Na věky tvá. K.