Poprvé jsem jí potkal před čtvrt stoletím. Zjevila se tenkrát v podobě jestřába. Od té doby jsem se s ní setkával opakovaně v různých podobách. Dlouhý čas však na sebe žádnou podobu nevzala. Zůstávala se mnou, někdy mi stála tak těsně v patách, že jsem cítil její dech na svém zátylku. Dokonce i její náruč se v jednu chvíli zdála tak blízko, jako by se již její paže vynořovaly z mlhy pocházející ze světa za zrcadlem. Několikrát mne navštívila ve snu, ale ve světě lidí už jsem jí nezahlédl. Po mnoho let.
Až letos. S příchodem prvního jarního větru začal jsem pociťovat její přítomnost ve svém srdci. Někdy tak silně, že jsem musel usednout a jen jsem čekal, jestli se přece jenom neobjeví. Cítil jsem se být připraven chytit jí za ruku a jít kam mi ukáže. Přesně jako toho podzimního podvečera, kdy za mnou po letech přišla opět v lidském šatu. Seděl jsem na lavičce v parku a můj dech byl tak neznatelný, že už jsem jen čekal, až utichne úplně. V tu chvíli si přisedla vedle mne a vložila mi svou starou, vrásčitou ruku do napřažené dlaně. Dlouho se na mne dívala a její dech zpomalovat spolu s tím mým. Svět kolem začal se rozplývat v šedavém světle podvečera, hlasy okolí utichly.
„A možná,“ řekla mi ve chvíli na pomezí bdění, „cítíš smutek celého vesmíru.“ Podíval jsem se na ní a cítil únavu tak velkou, že už jsem nevěřil příštímu nádechu. V ten moment tichého úžasu z toho, že zase slyším její hlas, jsem pochopil, že ta stará dáma s očima hlubokýma jako čas, mluví pravdu.
„A třeba vůbec není pravda,“ řekla, „že slunce v tvém životě již dlouho nesvítí. Třeba jen sedíš ve stínu a bojíš se opustit bezpečí vysokých hradeb svého rodného města.“
Vzala mou dlaň do svých a něžně jí stiskla. V tu chvíli jsem se nadechl.
A pak bylo ticho. Jen v jejích starých moudrých očích zaleskla se slza. Povzdychla a otočila se směrem k zapadajícímu slunci. Seděla dlouho nepohnutě, dokud krajinu nezalila tma. S první hvězdou se zhluboka nadechla i ona a opět jemně stiskla mou ruku, kterou svírala ve svých teplých dlaních.
„Je čas jít.“ Pronesla tiše.
„Kam?“ Zeptal jsem se a srdce v mé hrudi zabolelo.
„Tam, kde žádné srdce nebolí. “ Odpověděla po chvilce.
„A kudy?“ Vyhrkl jsem, zadržujíc pláč.
Tentokrát byl její stisk nečekaně silný a já pocítil čas usazený v její prastaré kůži. Jednou rukou mou dlaň pustila a prst volné ruky mi přitiskla na hruď, jako by se chtěla provrtat skrze má žebra.
„Tudy, musíš projít tudy. Svým největším strachem, svou největší bolestí.“
Seděl jsem dlouho nepohnutě a pozoroval jí, jak odchází. Odcházela po cestě, kterou mi ukázala. Její postava se zmenšovala a pomalu mizela v mém srdci.
Od tohoto podzimního večera není dne a noci, abych o ní nevěděl. Někdy je tichá, skoro nepřítomná, někdy píchne v hrudi tak silně, že mám chuť vykřiknout. Někdy není její přítomnost tak bolestná, ale o to naléhavější a já se pak, uprostřed všedního dne a pracovních povinností musím vypravit na místo, kde mohu být jen s ní. Občas mne tak její hlas zavede do chrámu páně, jindy zas třeba na Petřín, kde pak spolu bloudíme tlejícím listím a ponáříme se do řeky tiché přítomnosti.
Z těchto okamžiků občas vynoří se obrazy z mé minulosti, s jejím tichým komentářem. Výsledkem je pak vždy pochopení, nebo spíše zapadnutí dané události, která mi do té doby buď nedávala smysl, nebo jsem jí neviděl celou, na své místo.
Učí mne poznávat význam věcí a událostí. Ten skrytý význam, který nepotřebuje slov, ba naopak, slova ho nedokáží vyjádřit přesně. Zrovna nedávno, jako by se na chvíli ozřejmil význam veškerého našeho konání. Tento vhled pak zakotvil v pocitu, kterému jsem se pokusil dát i tvar ve slovech. Vím, že jsou nedokonalá, ale pokusím se je přesto vyjádřit. Mám pocit, že život je o třech věcech. Oplakat vše co má být a mělo být oplakáno, roztančit vše co má být a mělo být roztančeno a pustit vše, co zbyde. Každá z těchto fází je něčím podmíněná. A tak abychom mohli oplakat to, co má být oplakáno, musíme nejprve vynést všechno schované na světlo. Abychom mohli roztančit to, co má být roztančeno, musíme nejprve najít zdroj své vnitřní radosti. A abychom mohli opustit to, co má být opuštěno, musíme rozeznat to, jestli pouštěná věc náhodou nemá být oplakána, či roztančena.
Možná že všechny věci světa musí projít všemi třemi fázemi. Oplakat, roztančit, opustit. Možná tyto fáze mohou jít za sebou v libovolném pořadí, jako trojjediné zasvěcení každého koutu vesmíru do dokonalosti.
A tak znovu a znovu ukazuje mi cestu ke skrytému pokladu, jehož směr znám, ale cesty se stále bojím. Je trpělivá, a tak díky ní mohu krůček po krůčku sestupovat po schodech k dávnému prameni. Při tomto sestupování nastávají chvíle, kdy je svět v pořádku. Zpomalí a okamžik přítomnosti vybarví se barvami, které jsou o trošku sytější, nebo naopak zastřenější než normálně. V tom momentě se zdá věčnost blízko a na světě zavládne mír. Jako by se v té chvíli všechny duše světa chytly za ruce a hluboce s úlevou vydechly. V tom výdechu chtěl bych zůstat, ale asi je to spíše výraz sobectví. Právě v tom okamžiku chtění, vystoupí na povrch všechen ten hluk, shon a barvy ztratí své tajemství. Je to nádech, ve kterém se kruh spojených duší rozpadá do miliardy zbloudilých jiskérek. Strach a zklamání ze ztráty spojení zplodí rivalitu a zlobu. Stvoření světa v jednom nádechu, jen nepatrný kousek od věčnosti.
Ano, ty konce jsou pokaždé stejné. Její přítomnost je v ten okamžik sotva znatelná. Možná že dokonce ve chvílích návratu přebývá pouze v krajině vzpomínek. Je to, jak když se probudíte z živého snu. Ta chvíle, kdy nevíte, co a kde je realita. A pak se rozhodnete. Prostě ukážete prstem a řeknete. Tohle, tohle je skutečnost. Pro jistotu se štípnete a zeptáte člověka, který se právě probudil vedle vás na posteli. „Je tohle sen, nebo skutečnost?“ Ospalým hlasem vám odpoví. „Samozřejmě, že tohle je skutečnost a ty máš být za hodinu v práci!“ Otočíte se na druhý bok, chvilku ještě přemítáte a pak spěcháte do sprchy, rychle se nasnídáte a utíkáte vydělávat.
V té samé chvíli, v jiné části vesmíru, jako by vám z oka vypadl, prolétá neznámou galaxií na hřbetě vesmírného oře, vstříc dalším dobrodružstvím, on. Jen na krátkou chvilku, přeběhne mu mráz po zádech a srdce se stáhne v podivné úzkosti.
„Uff,“ pomyslí si. „To byl ale teskný pocit, jako bych na chvilku upadl do podivného snu.“ Pevněji stiskne otěže a přitiskne se k hřbetu svého čtyřnohého přítele. Teplo jeho šíje, rychlý dech a tlukot srdce ho nenechá na pochybách. Ano, byl to opravdu divný sen….
Někdy ho zahlédnu a jí s ním. Jako ženu se dvěma tvářemi. Jedna, mladá a krásná směje se na svého milého, který poklusová se svým ořem na břehu oceánu a druhá, tvář smutné stařeny, bloudí svým pohledem skrze mlhy času a prostoru a hledá mne. Sednu si pak na lavičku, kolem poletuje podzimní listí, den se chystá ke spánku a já znovu a znovu poslouchám její slova.
„A třeba vůbec není pravda, že slunce v tvém životě již dlouho nesvítí. Třeba jen sedíš ve stínu a bojíš se opustit bezpečí vysokých hradeb svého rodného města. Je čas jít.“