Hovory Se Smrtí III

Kolik let trvalo mé osamocení. Kolik let byl každý okamžik jen dítětem toho předcházejícího a rodičem budoucího. Kolik smutku se muselo vylít do mého srdce, kolik bolesti ho svíralo. Všechno však pomine. A tak pominul i smutek z pomíjení. Život se stával jedním jediným okamžikem bez minulosti a budoucnosti. S tímto poznáním přišla i radost. Ne bujará a divoká jako dítě, ale hluboká a něžná jako první láska. S ní přišla i ona.
Potkal jsem ji na Karlově mostě jednoho teplého podzimního podvečera. Seděla opřená o sochu a již z dálky se na mne usmívala. Dlouhé černé vlasy jí splývaly přes rameno až k pasu. Oči téže barvy odrážely hlubinu věků, jež minuly a teprve minou. Byla krásná a nesmírně vzrušující. Jen pouhý pohled mi stačil, aby se srdce málem rozskočilo. Hlava se zatočila v náhlém opojení a já věděl, že je to skutečně ona. Má smrt.

Když jsem k ní přistoupil, chytla mne za ruku a její pohled se opřel do mých očí. Svět se zastavil. Ta chvíle nemilosrdně rozbíjela na prach částečky mého já a já miloval. Miloval celou bytostí. Nepamatuji se, jak to bylo přesně dál. Procházeli jsme se ulicemi, honili se v parcích, hráli si s nějakými dětmi, až se najednou setmělo. Ocitli jsme se na mně neznámém místě. Stáli před jakýmsi domem a naše rty se spojily.
Neznámý byt. Nazí jako Adam a Eva v ráji. To nebylo milování, to byla návštěva blažených nebeských zahrad. Pak místnost zalilo světlo. Naše těla se začala v tom světle rozplývat a já pocítil strach. Strach z toho, že si navzájem zmizíme a všechno zase skončí.

„Bože, neber nám tuto chvíli, nech ji takovou, jaká je, nekonečnou a blaženou!“
Výkřik se mi vydral odněkud zevnitř mých mizejících prsou.

„Nech milovat se život se smrtí v jejich podobách muže a ženy, nech své děti dál hrát hru na lásku!“

Světlo v pokoji zmizelo, zmizela místnost, zmizel dům a já seděl před náhrobním kamenem, na kterém bylo stříbrným písmem vytesáno mé jméno. Pod ním datum narození a za ním křížek. Za křížkem podoba té, kterou jsem ještě před chvilkou držel ve svém náručí. Nechápavě jsem na ni hleděl.

„Děkuji ti,“ ozvalo se.

Slova přicházela odněkud z prostoru po mé levici. Otočil jsem se tedy. Nikdo tam ale nebyl. Jen jakýsi podivný stín. Já však věděl čí.

„Jsem stále s tebou a ty se mnou, ani On nás nemůže rozdělit, jen spojit v lásce. Vím však, že překročit práh skutečné lásky není v silách člověka, který plně neobětoval své srdce jednomu jedinému okamžiku, kde všechno jen je, nikam nespěje. Život a smrt, začátek i konec, minulost i budoucnost. Ještě tě čeká dlouhá cesta a mě čekání. Přesto ti však děkuji, v tom světle jsem spatřila naši naději. Uč se trpělivě od svého strachu, abys jednou předčil svého učitele. Jen tak nad ním můžeš zvítězit. Je nesmírně silný, má jen jednu jedinou slabost. Tak ho poznávej a buď pozorný, ať ji objevíš. Dnešní den, nechť je ti vzpomínkou, ze které můžeš čerpat sílu, až ti temnota zastíní srdce. Buď statečný a až jednou přijdu k tobě ve své skutečné podobě, ani tehdy se nezalekni a vzpomeň na chvíle, kdy ses se mnou miloval. Buď sbohem.“

Stín zmizel a já se otočil zpět k náhrobku. Podobizna se z něj začala vytrácet a na jejím místě se vynořovalo datum mého úmrtí.

„Může to být třeba zítra, nebo i dnes,“ ozvalo se z míst, kde předtím v mém srdci sídlil strach, „ano, jsem to já, tvůj Strach, a když mě pustíš dál, pomohu ti. Hleď, za malou chvíli už bude nápis čitelný, neváhej. Můžeš zapomenout!“

A já přikývl. Náhrobek se rozpadl v prach, začalo svítat. Seděl jsem ještě dlouho před tou hromádkou, uprostřed hřbitova. Nebylo nic. Jen prázdno plné bolesti z prohry. Začalo pršet a ke mě dolehl pocit zimy. Byl jsem mu vděčný. Zvedl jsem se a odcházel. Na kraji hřbitova stálo množství lidí a několik z nich právě spouštělo rakev. Kněz žádal Boha o přijetí duše nebožtíka do jeho komnat. Skoro všichni ostatní prosili s ním. Věděl jsem, že spíš žadoní o spásu svých duší, a tak jsem se přidal…

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malé cvičení proti spamu :-)