Nějak mne to poslední dobou táhne na místa, která jsou nějakým způsobem zásadně spjata s historií země české. A aniž bych to nějak plánoval, tak většina z těchto výletů se týká období dějin, které dle mého definovalo a utvářelo tento národ zcela zásadně. Jedná se o období, kdy se velké a vznešené myšlenky a idee proměnily v krev, vraždění a drancování toho nejhoršího kalibru, o období husitských válek.
Tentokrát padl výběr na místo, kde se odehrála bratrovražedná bitva, o jejíž dopadech se stále vedou diskuse a podle momentálních nálad a politické situace ve společnosti se její výsledek vždy interpretuje trošku jinak. Celé dějiny husitského hnutí jsou ukázkou toho, jak může být historie – aniž by se změnil jediný letopočet, jediná faktická událost – interpretována a vnímána společností velmi rozdílně, v různém čase dějin následných.
To co mne čekalo při návštěvě těchto míst bylo skutečně magické, v pravdě Castanědovské odpolední putování napříč světy a staletími. Nebudu však předbíhat a nejprve se velmi krátce zmíním o historických událostech májové neděle roku 1434. Třicátého května se mezi vsí Hřiby a Lipany odehrál bratrovražedný masakr, ve kterém se utkala vojska utrakvisticko-katolické aliance vedená bývalým Žížkovým spolubojovníkem Divišem Bořkem s radikální částí husitského hnutí – vojsky sirotčího a táborského svazu, vedená Prokopem Holým. Tedy kalich stál na obou stranách a bratři pod obojí se toho dne do sebe pustili v opravdu nelítostné řeži.
Utrakvisticko-katolická aliance drtivě zvítězila a tato bitva znamenala ukončení revolučního husitského hnutí. My, co jsme chodili do školy před rokem 89, jsme byli učeni tomu, že spravedlivá revoluční pravda tenkrát prohrála. Bitva byla interpretována jako boj mezi levicí a pravicí. František Palacký také interpretoval důsledky této bitvy jako prohru a začátek procesu, který později vyvrcholil rekatolizací po bitvě na Bílé hoře. Ovšem existují i další pohledy. Bitvou skončilo období devastujících válek a začala doba, kdy se vedle sebe poměrně úspěšně učili žít katolíci i přívrženci kalicha. Kalich měl stále dost silné slovo, přijímání pod obojí bylo dále uznáváno tam, kde bylo zavedeno. Poražená polní vojska byla v té době již zásadně vzdálena původnímu Husovu odkazu a i podle dobových odkazů, byla jejich porážka vnímána spíše úlevně. Ať se na důsledky bitvy a bitvu samotnou díváme jakýmkoliv pohledem, jedno je jasné. Zásadním způsobem formují celou naší středoevropskou novověkou historii.
Vytáhl jsem termosku s čajem, čímž jsem vyplašil zvěř pode mnou, a zahřál se. Poděkoval posedu a vyrazil směrem od mohyly, na druhou stranu. Nevěda kam, věděl jsem však, že musím ještě jít, že se mi nechce tak brzy, zpátky do “světa”. Prošel jsem lesíkem a dostal se na cestu, která vedla ještě stále spícím sadem. Slunce nádherně hřálo a přede mnou se rýsovala cesta, vedoucí kamsi na obzor. Zvedl jsem hlavu a podíval se na modré nebe a v tu chvíli přišlo ticho ještě hlubší, než to na posedu. Už jsem tu nebyl já na procházce, ale všechny ty obrazy, vůně a pocity se odehrávaly někde uvnitř. Zvuky šly zevnitř, teplo slunce zářilo zevnitř, barvy prosvítaly zevnitř a to uvnitř bylo jak trychtýř, který sám sebe v bezmezné fascinaci stvořením pohlcuje do – nebojím se říci to slovo – lásky. Věděl jsem, že někdo tam uvnitř kráčí, cítil jsem jeho nohy jak se dotýkají půdy občas si uvědomil jeho tělesné pocity, a někdy vnímal, že jsem to já. Cesta zhruba po dvou kilometrech končila na kraji lesa. Jakmile jsem vstoupil tam, energie se změnila. Stál jsem pevně na zemi, vnímal každý nádech a výdech, jen to ticho bylo stále stejné. Po chvíli přišly i otázky mysli na to, kolik je hodin, pocit hladu a přesto se tím vším nedalo ticho zaskočit. Otočil jsem se a vyrazil na cestu zpátky. Všiml jsem si, že na nebi nade mnou létají vysoko v nebeské modři letadla. V náhlé záplavě klukovské radosti jsem vytáhl z kapsy telefon a zapnul aplikaci flight radar, která umí ukázat, odkud a kam letadlo nad vámi zrovna letí a také jeho typ. První letadlo – Brusel – Kyjev, druhé letadlo, Berlín – Kyjev **. Hrklo ve mne a byl jsem úplně zpět na zemi. Bohužel, příběhy nešťastně realizovaných ideí, sevřených strachem a bezmocí, touhou a nenasytností a hlavně slepou příslušností ke svému jedinému správnému kmenu, ještě zdaleka všechny nevyvanuly a tak se na světě dále odehrávají další a další nesmyslné bratrovražedné boje.
Trochu posmutnělý jsem došel k mohyle a ačkoliv už jsem chtěl nasednou do auta, táhlo mne to ještě na pole, na jehož místě se odehrál rozhodující střet. Došel jsem doprostřed pole a tam usedl. Občas se z hlubin vynořila ozvěna výkřiku, dole z údolí zazněl pláč, ale vše bylo ihned zahaleno milosrdným, odpouštějícím tichem. Pohled mi padl na kostelík ve vesničce naproti. Podíval jsem se do telefonu a rychlým pohledem zjistil, že vesnička se jmenuje Vitice a kostelík sv. Šimona a Judy stojí na místě, kde původní kostel stál již od 13. století. Ačkoliv skrývá cenný historický mobiliář, bohužel je zavřený, takže dovnitř se turisté nedostanou. Kostelík mne přitahoval, ale bylo pozdě a zjištění, že dovnitř se stejně nepodívám, převážilo misku vah na stranu rozhodnutí, že už pojedu domů. Pomodlil jsem se ještě na poli, vzdal úctu těm, kteří zde padli a poprosil, aby se podobné bitvy už nikdy konat nemusely. Pak jsem se rozloučil se s tímto tajemným místem.
Sedl jsem do auta a vyrazil směr Praha. Když jsem vyjel z Lipan, pocit, že bych měl vyrazit ještě do kostelíka, vyskočil z mysli s nečekanou silou. Miluji tyhle šamanské chvíle, kdy máme asi tak čtvrt vteřiny na to, abychom buď otočili volantem, a nebo se usmáli a pokračovali dále. Za deset minut jsem vystupoval z auta ve Viticích. Kostelík je z venku po přestavbě takový obyčejný, ale kolem je zajímavý hřbitov a dřevěná zvonice, do které jsou vsazená původní železná vrata, které dříve byla součástí kostela. Procházel jsem se hřbitovem, četl si nápisy na náhrobních kamenech a cítil úctu ke každému příběhu, který zde odpočívá. Jsme všichni spojení jedním osudem, osudem zrození a smrti, osudem pomíjivosti a vyrovnání se s ní. Za nějakou dobu jsem se vypravil zpátky. Avšak u vrat opět přišel pocit, že ještě ne, že na mne stále něco čeká. Něco jsem asi přehlédl, řekl jsem si a vydal se zpět na hřbitůvek. Došel jsem ke zvonici a dotýkal se starých gotických vrat, přemýšleje o tom, jak je neuvěřitelné, že ruce nějaké kováře před staletími kuly železné pláty na tato vrata a my se jich teď můžeme dotýkat. V tomto rozjímání jsem si všiml, že se na mne někdo dívá. Otočil jsem se a kousek ode mne stál místní farář. Usmíval se na mne a povídá. “Pojďte, něco vám ukážu, to se vám bude určitě líbit.” Za malou chvíli jsem v úžasu stál ve zvonici a dotýkal se zvonu ze šestnáctého století, který přežil i tavení svých bratrů za druhé světové války, když ho jako unikát dobří lidé zakopali do země a uchránili tak před neblahým osudem. “Budu svolávat na mši svatou,” povídá po chvilce farář. “Můžete tu zůstat na zvonění se mnou.” To co následovalo pak, je pro mne jeden z opravdu životních zážitků. Ohromné srdce zvonu se rozhoupalo a rozezvučelo zvon silným, ale nádherným zvukem. Alikvótní tóny doznívaly ještě dlouho po zastavení zvonu.
Pak mne pan farář vzal ještě na obhlídku varhan a tak jsem se nakonec dostal i do zavřeného kostela. Jediná sobota v měsíci, kdy se zde slouží mše. Zůstal jsem ještě po dobu bohoslužby a pak se panem farářem rozloučil.
Když jsem odcházel a podíval se k vrchu, který byl svědkem tak těžkých události, zamrazilo mne. Zrovna tady, o téměř přesně 580 let později, zvoní spolu na mši svatou katolický varhaník a náhodný “poutník” jež je pokřtěn u církve husitské. Jsem někde uvnitř poměrně velkým skeptikem, co se týče nějakých zásadních zlomů ve smyslu hromadného pohybu vědomí do jiných sfér a dimenzí, tak jak jsou prezentovány na esoterické scéně. Ale je pravda, že to co se poslední dobou děje, co sám mohu pozorovat na své vlastní mysli, která se otevírá a uvolňuje a rozhodně v tomto procesu není osamělá, mne naplňuje úžasem, posvátnou úctou a nadějí, že skutečně pomalu nastává jakýsi bod obratu a stále více lidí již prostě nechce pokračovat v dramatu, který tu už hodně dlouho všichni hrajeme. K tomu, aby byl tento proces úspěšný musíme udělat tři kroky. Prvním krokem je totální odpouštění, uctění a následné rozloučení se s naší minulostí ve smyslu připoutání se k ní. Je to tedy právě onen pohyb od kmenové duše směrem k duši individuální. Tento krok žádá velkou odvahu, protože tím ztrácíme benefity, které nám z příslušnosti k té či oné partičce plynuly a také se zde setkáme s důsledky našeho minulého konání. Druhým krokem je pak otevření se změně. Změna totiž není nic, co bychom mohli uskutečnit – změna je něco, čemu se musíme dát. Opět krok, kde se bez odvahy neobejdeme. Zde se totiž vzdáváme kontroly a vlastní důležitosti. Třetí krok pak za nás udělá ta moc, která tu byla dříve, než všechny naše individuální příběhy.
– * O konceptu čtyř duší – Jan Bílý – http://janbily.blogspot.cz/2013/08/tajemstvi-tezkych-rozchodu-kmenova-duse.html
– ** V době psaní článku právě probíhala Ruská invaze na Krym.