Víte, jak se všichni smějeme Zemanovi za hledání toho neexistujícího článku o Peroutkovi? Tak tento článek ve skutečnosti, jen v naší malé zemi, hledají v těchto dnech desítky, nebo možná spíše stovky, tisíc lidí.
Nedávno jeden z mých známých sdílel obrázek, který nyní koluje po sociálních sítích na kterém byl očkován Adam Vojtěch. Ten známý u toho zasvěceně rozebíral, společně s ostatními, jak je na fotce jasně vidět, že to není injekční stříkačka, ale jen ampule bez jehly. A že kdyby to byla injekční stříkačka, tak by musel mít Vojtěch zapíchnutou jehlu až v kosti. Že Rastislav Maďar, který je na fotografii tím, kdo ministra očkuje, nemá rukavice, a že také neudělal na kůži před vpichem tzv. řasu. Výsledek je jasný. Je to konspirace, očkovat se nenechal, je to divadlo pro lidi.
Tento příklad demonstruje dva zásadní jevy. Jednak ukazuje, jakým způsobem funguje konspirační mysl a pak, ačkoliv to možná nevypadá, nám vysvětlí, i jak je to s tím Zemanovým článkem.
Nejprve se podívejme na konspirátorovu mysl, která na obrázku vidí velké množství souvislostí, které dokazují jeho bludné přesvědčení o realitě. Problém je, že ani jedno z nich není pravdivé. To se jen jeden z nevědomých mechanismů naší mysli – asociační základ myšlení v kombinaci se smyslem pro koherenci a automatizované doplňování kauzálních souvislostí – utrhl z řetězu. Je to dnes už dost prozkoumaný sklon, který jako mnoho dalších mechanismů naší mysli vede k tomu, čemu se říká kognitivní zkreslení, neboli biasy. Důvody, proč zmíněná zkreslení u někoho nadělají takovou paseku, jsou zásadně dva. Prvním je odvozování reality pouze z pocitů, tedy výhradně ze svého prožívání, bez validace se skutečností. Druhá je neznalost problematiky. Neznám, tak si doplním, protože to že neznám, si nepřipouštím.
Co se to tedy na fotce odehrává? Jednak se nejedná o fotku vakcinace proti Covidu, ale proti chřipce. Stačí se podívat na Adamův profil na Fb. Vakcíny proti chřipce mají jehly zatavené přímo v „ampuli“. Ta jehla je velmi kraťounká – stačí se podívat třeba na délku jehel na inzulínových injekcích a dalších. Proto se může píchat kolmo a nemusí se dělat žádná kožní řasa. (Rastislav Maďar pak na svém Twitteru publikoval detailní snímek, kde je vidět i ona zapuštěná jehla.) No a lékař si může ruce klidně jen vydezinfikovat. Jak je vidět, tak i neznalost takovéto bazální jednoduché věci umožní konspirační mysli vymyslet další šílenou teorii. Btw. tento příklad je tak pěkně demonstrativní právě proto, že lze srozumitelně a jednoznačně ukázat, kde je realita a kde je konstrukce, a není třeba vysvětlovat tento mechanismus na úplně stejně vytvořených teoriích, kde se to jen hemží slovy jako genetická manipulace, RNA atd. Asi si každý dokáže představit, jak konspirátor skládá argumenty na poli, které je narozdíl od této jednoduché záležitost, vysoce odbornou a specializovanou záležitostí.
Ani neznalost problematiky není samozřejmě tím jediným spouštěcím mechanismem pro konspirační teorie. Ostatně, nikdo nerozumí všemu a opravdu nemusíme být na vše odborníky. Nicméně, pokud by neexistovalo celkové odtržení od reality, které by člověku dovolilo si klást kritické otázky typu – opravdu by taková šaškárna nešla udělat důvěryhodněji? opravdu všichni novináři a odborníci, kteří fotku viděli, jsou podplacení, že nikdo nic nevynesl a nezpochybnil? opravdu je Franta Omáčka , co si toho všiml na Facebooku, ten nejlepší detektiv v ČR (samozřejmě společně se mnou)? atd. atd. – bylo by možné odvodit nepravdivost celé konstrukce právě díky ostatním souvislostem. Konspirátor je však již tak mimo realitu, že všechny tyto otázky jsou pro něj irelevantní. V jeskyni naší mysli, která ztratila kontakt s realitou, je možné vše. Třeba být Napoleonem čekajícím na Elbě na vysvobození.
Kognitivní psychologové se v této souvislosti zmiňují o tzv. intencionální kauzalitě, což je sklon naší mysli skládat z útržků informací příběhy, ve kterých mají jednotliví aktéři pro své činění nějaké konkrétní záměry. Nositel Nobelovy ceny, Daniel Kahneman, píše. „Vaše mysl je připravena, a dokonce dychtivá identifikovat agenty, činitele děje, přiřazovat jim osobnostní znaky a konkrétní úmysly a vidět jejich akce jako vyjádření individuálních sklonů.“
Konspirační mysl je myslí, která se utrhla z kořenů a jen volně asociuje tím směrem, kterým jí ukazuje konspirátorovo přesvědčení. Již v roce 1958 německý psycholog Klaus Conrad publikoval práci „Počátky schizofrenie: Pokusy o zformování Gestaltové analýzy iluze„, kde popsal nevědomou tendenci mysli spatřovat spojitosti tam, kde žádné nejsou. Tento jev nazval Apofenie. Apofenie dokáže ze vzorce na koberci vytvořit třeba šifru mistra Leonarda.
Kognitivní schopnosti konspirátora se postupně dostávají do stavu, kdy jsou bohužel již zcela ve vleku přesvědčení, která konspirátorovi jako jediná, dávají ve světě, kterému nerozumí a ve kterém se přestal orientovat, smysl. Není to ve skutečnosti nic legračního. A protože se v tomto stavu jedná již o chorobný blud, tak jakékoliv argumenty a přesvědčování mohou mít úplně opačný efekt. Tlak informací z okolí a rozpor mezi realitou a vžitým bludem mohou vytvářet vnitřní tlak, který vede například k agresivitě. To vidíme poslední dobou bohužel poměrně často. Nadávání lékařům, verbální i neverbální násilí odmítačů reality složitého světa v dnešních dnech sílí nebývalou měrou. Dělat s tím mnoho nelze, protože je to bohužel už patologický stav mysli. A tady už pomalu přichází ke slovu onen Peroutkův článek.
To, že v konzumaci podobných hloupostí člověk pokračuje, vede k tomu, že postupně přestane vnímat jakékoli majáky jiných složek naší mysli, které mají na starost racionálně-analytický dohled nad hlubokými automatizovanými procesy našeho myšlení. A tak už mu například ani není divné, že na náměstích zpívá a mává vlajkami společně s nacisty a fotbalovými ultras, že všichni ti, které měl před tím jako vzor, ať už je to papež, dalajláma nebo třeba prezidentka Čaputová, najednou veřejně vystupují proti jeho přesvědčení, nebo že považuje záběry z přeplněných nemocnic za divadlo. Jeho nabyté přesvědčení se stává součástí jeho osobnostní identity. Ani tváří v tvář hlouposti podobné té popsané výše, tak již nemůže sám sobě přiznat, že se spletl. Přišel by o kus pečlivě vybudovaného já, o kus sebe samého a riskoval by, že opět stane před realitou, která je nejistá a není jednoduše vysvětlitelná. A také se obává, že by se stal trapným před svými známými. A v tu chvíli nachází svůj Peroutkův článek. Někde tam vlevo dole určitě byl.
Ona totiž ta vzpoura proti rouškám, vakcínám atd. je ve skutečnosti vzpourou úplně stejnou, jakou byly hony na čarodějnice, či rozbíjení strojů anglickými řemeslníky v devatenáctém století. Je to vzpoura proti světu, kterému přestáváme rozumět, proti světu, který je v rozporu s tím, co jsme se naučili, v čem jsme byli vychováni a v čem jsme sami pro sebe hledali každodenní jistoty. A je úplně jedno, jestli to bylo přesvědčení o tom, že žena sbírající bylinky za úplňku je čarodějnice, nebo to, že stroje vezmou lidem práci. Tyto – z dnešního pohledu úsměvné nesmysly – tvořily osobnostní identitu tehdejších lidí a i oni nedokázali najít odvahu k tomu, vykročit vstříc světu, který neznali, kterého se báli a ve kterém žádná z těch pravd, co jim pomáhala dosud přežít, neplatila. Avšak ne všichni jsou již takto za hranou a možná zrovna teď hledají odvahu k tomu sami sobě říci: spletl jsem se. Těm, kdo to dokáží, patří hluboká úklona. Je to totiž úctyhodný výkon.
PS: Autor si je vědom toho, že popisované aspekty jsou pouze dílčími, tedy zdaleka ne všemi aspekty, které se na konspiračním myšlení podílejí a stať si neklade ambice být vědeckým pojednáním o problému. Reflektuje jen vybrané, důležité proměnné celé problematiky.