Předminulý týden se stala věc, kterou důvěrně znám. A to v různých intenzitách a v různých délkách. Má duše řekla: „Jdu na toulku“, a šla. Dělá mi to od nepaměti. V době dospívání a brzké dospělosti jsem na to reagoval různě. Dost často v tom hrál roli alkohol, protančené večery na Psích vojácích, ale také odvážné, až sebevražedné mise ve skalách. Také jsem se to snažil řešit tím, co jsem dříve nazýval duchovním úsilím. Dlouhé meditace, cvičení, vysedávání u nohou různých guruů atd. No a taky ženy. Ty bývaly častým řešením těchto stavů. Ve skutečnosti jedinou smysluplnou možností, jak se v těchto časech se svou duší potkávat, bylo psaní. Tam, kde se na rozostřené hranici světů potkává to, čemu obvykle říkáme realita, s imaginací a vytvářejí spolu prostor toho, co dnes neváhám nazvat skutečností skutečnější než skutečnost, jsme pak spolu mohli, alespoň krátce, pobývat.
Velmi bolavou a lopotnou cestou, kterou bych, nebýt osudu, nikdy dobrovolně neabsolvoval, jsem se dostal do dnešních dnů. Dnes těmto výletům své duše říkám ano a snažím se naslouchat otázce, kam a proč odlétá, a být s ní v souladu. Průvodní jevy, které minimálně některé, bývaly velmi strašidelné (a některé stále jsou), bylo potřeba přijmout také. Všechny ty bubáky, kteří v takových chvílích vylézají ze zaprášené skříně umístěné kdesi ve sklepeních lidské mysli, bylo potřeba postupně nechat přistoupit a podívat se jim do tváře. Někteří při tomto magickém okamžiku zmizeli úplně. Jiní vyřkli své jméno, někteří vystoupili ze stínu jen částečně, ale odhalili alespoň nějaké obrysy svých tváří.
Přemýšlel jsem, co se vlastně za ta léta změnilo. Co mne donutilo změnit strategii a udělat nutné kroky, troufám si říci, tím správným směrem. Osobně jsem toho totiž moc neudělal. Naopak, spíše jsem sveřepě trval na mnou vytyčeném směru. A tak se osud musel postarat o to, že mi ty vyjeté koleje, pěkně jednu po druhé, odebíral. Má nemoc mne připravila o možnost dalších eskapád ve skalách, v kombinaci s přibývajícími léty jsem přišel o sílu a chuť trávit s přáteli další dlouhé filozofické, filozoficko-alkoholové anebo jen alkoholové večírky. Pár životních držkopádů bylo nezbytných i ke ztrátě potřeby hledat znovu a znovu tu jedinou pravou nejúžasnější ženu na světě. To by však samo o sobě nestačilo. Ten samý scénář některé naopak v bludném kruhu ještě více zamotá. Tak proč mně ve finále pomohl? Nejdříve jsem si myslel, že klíčovou substancí, která přispěla k tomu, že se bludný kruh nakonec přece jenom rozestoupil, bylo opravdové, až bytostně svíravé hledání odpovědí na otázky života, vesmíru a vůbec. 42 je fajn číslo a zajisté všechny odpovědi skrývá, ale dokud jej nenaplníme vlastním obsahem, je to jen číslo. Pro mne to shodou okolností byl věk, který vnímám jako bod zlomu. Nicméně i toto samotné tázání nemusí stačit. Respektive nestačí v okamžiku, kdy lpíme na nalezení odpovědi. A tak je třeba ještě jedné ingredience a tou je na místo hledání odpovědi, naslouchání samotné otázce. Otázka sama se stane tím, co nás otevře změně. V otázce samotné se tak úplně ztratí náš původní záměr někam jít, něco pochopit, natož něco vymyslet. Otázka je čiré bytí, bez záměru, bez hledání smyslu. Stáváme se v ní dětmi v úžasu hledící na zázrak tvoření. A tak si ani nevšimneme, že nás tato otázková pouť dříve či později, zato však zcela jistě, dovede na místo, kde se podíváme do očí tomu největšímu bubákovi. Sobě samému. A zjistíme, že je falešný. Falešný však neznamená neskutečný! Naopak. Jeho falešnost je naprosto skutečná. No a pokud se v tu chvíli nerozsypeme na kationy a anionty (trošku kecám, musíme se rozsypat) a projdeme tímto okamžikem, který může ve skutečnosti trvat i pár let, příčetní, začneme tuto falešnost, poprvé v životě vědomě, odkládat. Bolí to. Je naší součástí, je námi samotnými. Nicméně s každým bolestným odtrhnutím další přirostlé části masky se nejprve nepozorovaně, ale později zcela zřetelně, začne dít něco hlubokého. To, co dříve bylo zoufale hledáno a nabíralo rozličných jmen a podob, začne ožívat. Začne se stávat skutečným. A to tak skutečným, že i když nám duše zase řekne: „Sorry, jdu na procházku.“, tak se o to můžeme opřít. Pomalu si začínáme uvědomovat, že ačkoliv jsme se dříve zoufale snažili vytesat podobu této opory do kamene a dávali jí rozličné podoby a jména, tak se vždy, ve chvílích, kdy si duše brala volno, proměnila v prach nicoty a my v hrůze utíkali pryč. Nyní se však, jen díky milosti nebe, stala tak silným středobodem našeho bytí, že se jí můžeme kdykoliv schoulit do náruče a zůstat zvláštním způsobem celí i ve chvílích, kdy se z venku zdá, že nově příchozí hurikán nenechal kámen na kameni.
No a tak, když se předminulý týden má duše opět rozhodla vyrazit na své potulky, schoulil jsem se tedy do té nejkrásnější náruče a duše šla. A poprvé v životě, po celou dobu svého toulání, mi z dálek volala. A i já jsem jí mohl volat. A dokonce jsme se tajně scházeli na roztodivných místech. Zjistil jsem třeba, že má duše miluje chvíle, kdy se koncentrovaně oddám vášni poznávání. A tak jsme spolu užasli nad díly a umem mistra Leonarda, zkoumali, jak člověk vnímá pomocí obrazů a nechali se unášet myšlenkami Jacquese Autmonta, dumali nad vývojem chápání obrazu a prostoru v době renesance a baroka, společně se Stephenem Hawkingem se toulali vesmírem a snažili se porozumět fyzikálním teoriím anebo třeba pozorovali, se zatajeným dechem, jak jedna úplně malá holčička dělá své první krůčky. Duše má mne pak brala, zvláště za nocí, do krajů, o kterých lze vyprávět jen za pomocí imaginace a podobenství. Na pozadí všeho tělo utržilo pár dalších šrámů a někde v dáli běžel svět svým vlastním tempem.
Dnes, s prvním mrazíkem, jsme společně přičichli k posledním podzimním květům a pořádně podrbali novou poustevnici. Je zrzavá a má pořádný kožich. Přišla sama. Poté, co si zrzavého kocourka, kterého jsem si přivezl, odvezl do Prahy podivínský soused z osady. Všichni máme své bubáky.
A propos. Proč jsem výše použil obrat; jen milostí nebe? Inu, celé toto preludování spustila otázka, o které jsem se výše zmínil a vlastně na ní neodpověděl. Trochu ze široka by tato otázka mohla znít: Jak se stalo to, že jsem se nakonec z víru, ve kterém jsem se pod jezem točil desítky let, přece jenom dostal na hladinu a nyní mohu v úžasu poznávat krajinu, kterou se vine říční proud? Finální, upřímná odpověď totiž zní: Ve skutečnosti jsem neudělal vůbec nic. Snad jsem jen nepřestal dýchat. Ale byla to má vůle? Krásná otázka a moc dobře se s ní pluje….