Křik vran II

Včera jsem po cestě do Nymburku projížděl autem hejnem černých vran. Možná to byli havrani, ale to není podstatné. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na dvě povídky, které jsem napsal přes více než deseti lety. Když jsem si je po návratu domů přečetl, shledal jsem je stále živými…. toto je druhá z nich.

Byla to zvláštní zima. Sníh se schovával jen na vrcholcích nejvyšších hor a místo po bílých pláních se vrány musely brodit těžkým blátem. Také podle toho vypadaly. Špinavé, křídla těžká jílem tak, že některé z nich už zapomněly létat. I ten jejich křik byl zmatenější než jindy. Jako by i v něm bublalo bahno z okolních polí.

 

Muž kráčel kamenitou pěšinou podél pole a pozoroval zamyšleně to zvláštní hemžení. Pole jako by se stalo jedním organismem v barvě hnědi. Kolem něj poskakovaly radostně dvě holčičky a vesele si prozpěvovaly. Ušmudlaným vránám nevěnovaly žádnou pozornost. Kam se poděly ty veselé černé sestřičky, co mu kdysi pomohly prokřičet se až k sobě samému? Podobné úvahy doprovázely muže celou cestu. Přerušil je až pozdrav souseda u nich před domem. Pozdravil starého známého a jal se otvírat branku.

 

Když ji otevřel, spatřili zvláštní divadlo. Několik bahnitých tvorů bušilo zobáky na dveře jejich domu. Musely urazit pěšky dlouhou cestu, křídla už měly dočista slepená. Muž zamířil ke studni s úmyslem nabrat vodu a nebohá stvoření omýt. Když začal pumpovat, ozval se křik. Otočil se a spatřil mladší dcerku, jak honí vrány s proutkem po zahrádce. Okamžitě odložil kýbl s vodou a utíkal malé vyčinit. Než k ní však doběhl, vstoupila mu cesty starší z obou holčiček a chytila ho za ruku. Muž se zastavil a tázavě se na ni podíval. Pohled jejích očí jako by směřoval kamsi za něj, nebo spíš do něj. V tu chvíli pochopil – toto je proces, největší tajemství přerodu.

 

Mezitím několik vran s hlasitým pokřikem uteklo za vrata a štrádovalo si to vzhůru do kopce zpátky směrem k poli. Dvě z vran ale hájily své místo před dveřmi a vyčítavě koukaly směrem k muži. Malá dcerka se k nim vrhla a tenkým proutkem začala poučovat jejich bahnitá těla. Účinek této terapie na sebe nenechal dlouho čekat. Vlastně ani nešlo postřehnout tu chvíli, kdy se z těch umolousaných bytostí stali hrdí ptáci, kteří roztáhli křídla a vzlétli k nebesům. Kroužili nad stavením ve spirále stále vzhůru. Dole jim mávala rozesmátá malá holčička a opodál stál v tichosti tatínek s druhou princeznou kolem krku.

 

Ještě ten večer vzala ta malá holčička své boty, přidala ještě sestřiny a tatínkovy. Napustila lavor vodou a začala je umývat. Jen maminčiny zůstaly stát v rohu, byly čisté. Když obuv očistila, postavila je ke kamnům, aby dobře proschly. Vedle nich položila proutek. Před tím jím však ještě v dětské nevinnosti pohrozila směrem k tatínkovi.  Ten ji na oplátku pohladil po vláskách a přátelsky šťouchnul do vystrčeného bříška. Pak vzal lavor se špinavou vodou a odnesl ho ven vylít. Rozmáchl se a širokým obloukem šplouchl vodu do zahrádky. Chvilku ještě stál a poslouchal, jestli ze vzdáleného pole nezaslechne známý křik. Bylo však naprosté ticho. Usmál se do tmy, možná řekl i sbohem. Kdo ví.