Je to už dlouhý čas, kdy jsem tě poprvé a na dlouhá léta naposledy, spatřil. Proběhla jsi tehdy tramvají, nikým nespatřena, a než jsi zmizela, zakřičela jsi na mne: „Vyskoč!“ Na návštěvy z jiných světů jsem díky mé kmotřičce, které poslední léta říkám spíše, ta, jenž překročila čas, zvyklý. Ale toto setkání bylo z jiného světa. Bylo nejasné, krátké, a přece tak naléhavé. Vůně, která po něm zbyla, připomínala vůni borového lesa s nádechem doutnajících sušených šalvějových lístků.
Uplynulo opravdu mnoho let a já již zapomněl. Avšak, před pár měsíci, objevila ses znovu a od té doby, vždy kolem úplňku, přicházíš zas. Jsou to krátká, velmi podobná setkání. Těsně po usnutí přicházím k bráně a ty z ní vycházíš. Mineme se, ty s mladistvým výrazem plným očekávání chvátáš do světla elektrizující energie pulzujícího života a já bránou vstupuji do krajiny šera a ticha stmívajícího se chrámu. Občas se malinko poohlédneš, na malou chvíli se naše pohledy setkají, ale pak každý pokračujeme vlastní cestou. Jako by nám nebylo dovoleno se ani na chvíli zastavit. Ve mne ta setkání zanechají vždy hluboký smutek a jakýsi druh zádumčivého neklidu, který se vždy usadí někde pod hrudní kostí a přetrvává i poté, co se probudím.
S tímto smutkem jsem se probudil ono sobotní ráno. Převaloval jsem se v posteli a snažil se rozvzpomenout na tvou tvář. Její obraz mi vždy unikne. Pamatuji si dojem, náznaky rysů, ale žádné detaily. Oblečená býváš prostě v obleku podobném pánské orientální tunice. Prostovlasá, vlasy spíše světlejší, a tak o necelou hlavu menší než já. A ačkoliv nejsem schopen popsat tvé oči, vím, že bych je v davu určitě poznal.
Po dalším neúspěšném pokusu o vybavení si alespoň nějakých podrobností, jsem vylezl z postele. Doma ticho, nikde nikdo a já byl za to ticho vděčný. Čas líně plynul sobotním dopolednem, až dorazil k obědu, a ani tam se nezastavil. Chtěl jsem si jít zrovna číst a nic neřešit, když jsem zaslechl tvůj hlas. Zněl z dálky, odkudsi z kopců divoké krajiny Českého středohoří, z míst, kde kdysi magma vynášelo rozžhavenou lávu z útrob země. Nedalo se nic dělat a já vyrazil za tvým voláním.
Projížděl jsem malebnou krajinou kdesi nad Litoměřicemi, která se topila v odpoledním slunci a působila dojmem idylky z Ladových obrázků. Jaká to byla změna, když jsem o pár minut později sjížděl z hřebene dolů, směrem k Labi. Duše krajina se proměnila, údolí se stala ostřejšími, kopce kolem se zařezávaly do mraků, které se vyvalily od vody. Nikde ani živáčka, jen z vesnice dole u Labe se linuly zvuky vesnické zábavy. Cesta se sice svažovala až k vodě, ale tvůj hlas mne zastavil dříve. Zastavil jsem a pohledem do mapy zjistil, že pár metrů nade mnou se od silnice odpojuje žlutá značka vedoucí na vrchol Krkavčí skály, která se majestátně tyčila nade mnou. Vyndal jsem tedy připravený batoh, zasunul do něj lahev s pitím, zabouchl dveře od auta a vyrazil.
Po krátké chvíli jsem se ocitl v lese, kterým se prudce vzhůru linula pěšina. Zvuky z vesnice se schovaly před hustou hradbou stromů a v přítmí panovalo ticho rušené jen občasným zpěvem ptáků a šuměním lesa. Netrvalo dlouho a ocitl jsem se před cedulí, jejíž nápis hlásal, že cesta dále je obtížně schůdná. Nelhala. Kopec se naklonil ještě více a cesta na mnoha místech doslova zmizela v zeleném porostu. Problém byl, že v porostu číhaly větve pokácených stromů, kameny, výmoly, pařezy a další nástrahy, které se, kvůli bujné vegetaci, staly neviditelnými. Prodíral jsem se kolmo vrstevnicemi a dával pozor na každý krok, když tu, ozvala se bolest v podbřišku. Po pár minutách se dostavilo točení hlavy a pocení podobné tomu, když má člověk horečku. Doslova jsem mohl vidět, jak se běžné vnímání reality odporoučelo někam do krajin blíže vesnické zábavě a místo něj přišel stav podobný noční můře. Má mysl začala panikařit a z okolních roklí vystoupil strach. Bolest se zhoršovala a s ní i mdloby a točení hlavy. Studený pot mi stékal po celém těle, batoh byl na zádech doslova přilepený. Panika se začala stupňovat. Začal jsem se rozhlížet kolem, kam bych bezpečně usedl, dříve, než omdlím. Už jsem se skoro opíral o jeden ze stromů, když se ozval, těsně za mnou, nesmlouvavý hlas.
„Nezastavuj se!“
Nelekl jsem se, přesně tak, jako se člověk nelekne ve snu, když se něco podobného přihodí. Jen mi bylo definitivně jasné, že se nacházím ve sféře sil, které nejsou z našeho světa a racionální rozum, který utekl před stíny, vynořivší se z hlubin kolem skal, tu nebyl k nápomoci. Tenkrát, v tramvaji, jsem se mohl vymlouvat na to, že nerozumím smyslu onoho, stejně naléhavého, rozkázání. Tentokrát byl význam srozumitelný a jasný.
V uších mi hučelo a šumělo, dech byl mělký a kroky krátké. Učinil jsem však rozhodnutí, že dokud neztratím vědomí, půjdu. A tak, krok za krokem, stoupal jsem vzhůru do sedla pod Krkavčí skálou. Každým krokem, však, zvětšoval se i můj strach.
„Řekni to. Pojmenuj to. Řekni tři slova. Čeho se bojíš!?“
Vznášela jsi se přede mnou. Pár centimetrů nad zemí, oči upřené do mých, pomalu stoupající vzhůru. V tvém pohledu byla nesmlouvavá síla. Žádné konejšení, žádná omluva, možná pochopení, ale i to bylo schované za něčím, co by se dalo nazvat, spravedlivým hněvem.
Vnímal jsem, jak se mé pocity formují do slov. Doslova se do slov oblékaly, nebo se jimi dokonce stávaly. Slova se stala jejich tvarem, živou podobou. Neměl jsem nad tímto procesem žádnou kontrolu, jen jsem v úžasu celé to čarování pozoroval. A pak, jako když dítě vyzvrací zbytky zkaženého jídla, vyšlo z mých úst první slovo.
„Zrada!“ Ve skutečnosti slovo vyrazilo s takovou intenzitou, že se ještě chvíli odráželo v tisícerých ozvěnách od okolních skal. Po chvilce začalo utichat a můj dech se na chvíli uklidnil. Nastalo úplné ticho a mé smysly zbystřily. Kdesi v dáli, avšak rozprostřen všude kolem mne, ozval se nejprve neznatelný zvuk. Pomalu sílil a já v hrůze pochopil, že se ke mne mé slovo, namnožené každičkou ozvěnou, vrací zpět. V podobě hurikánu, který se mne chystá smést z povrchu zemského. Než jsem si stačil pořádně uvědomit, co se děje, ocitl jsem se v oku orkánu.
„Nezastavuj!“
„Ještě jeden, a ještě jeden krok.“ Pomyslel jsem si. Svět kolem se proměnil v rozmazanou šmouhu a já cítil, jak mne síla slova vytrhává gravitaci z náručí.
…..
Sedím opuštěný v jeskyni. Na sobě pouze kousek jakési kůže. Zlomená noha už ani nebolí. Vím, že nepřijde. Že jeho slova o tom, že se vrátí s pomocí, byly jen výmluvou, aby mohl zachránit vlastní život. Ve tmě zasvítí oči. Poznávám je. Jeskynní tygr. Ne, nevadí mi, že se za chvíli jeho zuby zahryznou do mého těla. Mnohokráte jsem pozoroval tohoto krále mezi zvířaty jak loví. Zabíjí své oběti rychle. Útočí na krk a jedním jediným skousnutím dokáže dvakrát tak velkému zvířeti ukousnout hlavu. Bude to dobrá smrt. Avšak bolest zrady, od toho, jehož jsem nazýval přítelem, ta bolí a svírá více než strach ze smrti.
Konejším toho, kým jsem před chvílí byl. Říkám mu, že se do večera vrátím s pomocí, ačkoliv vím, že kmen již dávno překročil řeku. Večer se vrátí do jeskyně život, který zde nechci potkat. Vím, že přítel se zlomenou nohou nedožije rána, avšak strach z vlastní smrti je silnější než pocit sounáležitosti. Vyháním z hlavy všechny vzpomínky na společně prožité chvíle a spěšně se loučím. Neohlížím se, nechci vidět jeho oči. O několik zim později, když čekám na smrt na břehu řeky, zkřehlý a oslabený zlou nemocí, bojím se. Bojím se, že se tam, kam mé oči nyní nevidí, setkám se se svým druhem a on mi nebude moci odpustit.
Stovky příběhů zrady, zažívaných z obou stran. Tolik, kolik jich jen lze popsat a ještě více. Tolik bolesti, tolik nenaplněných plánů a nadějí.
Ležím na nemocničním lůžku. Nade mnou lékař, svítí mi do očí. Je mi jednadvacet a umírám. Zrazen vlastním tělem. Tolik nenaplněných plánů a nadějí.
Stoupám pomalu do kopce, na obzoru se již rýsuje sedlo. Vichr utichl, bolest malinko polevila a já mám strach z další zrady. Z další nenaplněné naděje.
„Bezmoc a věznění.“ Tato dvě slova už jen vydechnu. Tentokráte již v tichu proběhne kolem mne tolik příběhů vězňů a jejich věznitelů, těch mocných, i těch bez moci. Na chvíli jsem zase v nemocnici. Připíchnutý ke kapačkám a dalším hadičkám a přístrojům. Na mé peřině tančí danse macabre tři démoni. Zrada, Bezmoc a Věznění.
Držím za ruku svou dceru svíjející se v křečovitých záškubech. Sanitka osvětluje ulici pronikavým modrým světlem. Nakláním se k ní a slyším, jak šeptá. „Já už nechci žít.“ Mí tři známí stojí za mnou a pevně mne drží kolem ramen.
…
Čekala jsi na mne v sedle. Tvůj výraz již nebyl tak urputný, ale rozhodně bych ho nenazval uvolněným, nebo konejšivým. Uvědomil jsem si, že oba stojíme a hledíme na sebe, což se nikdy před tím nestalo. To mne přivedlo na myšlenku prohlédnout si tvou tvář více detailně, když se mi to ve snu, ani tenkrát v tramvaji, nepodařilo. Avšak vždy, když jsem se snažil zachytit více než tvé oči, obraz se jako by rozmazal, zatočila se mi hlava a udělalo mdlo. Nadechoval jsem se, abych se zeptal, zdali ty mne vidíš zřetelněji, ale nenechalas mne promluvit.
„Tvůj cíl je támhle,“ ukázala jsi na skálu nade mnou a pokračovala. „Tam s tebou nemohu.“ Na chvíli ses odmlčela. „Je mnoho míst, kam s tebou nemohu,“ pokračovala jsi po chvíli. „Ale pokud se vrátíš, budu na tebe čekat kousek dál. Na místě, které se jmenuje Poradní skála.“ S posledními slovy ses otočila a tím zvláštním způsobem, napůl chůzí, napůl plutím, vyrazila jsi po cestě, která se po pár metrech ztratila na zalesněném hřebeni. Párkrát jsem se znovu zhluboka nadechl a vydechl. Cítil jsem sice vzduch prosycený vůní lesa a vlhkostí mraků na obzoru, avšak odstíny vůně doutnajících šalvějových lístků mne ujistily, že se stále nacházím na pomezí světů.
Cesta vedla strmě do kopce ještě asi sto metrů a pak již pokračovala jen skaliska. Vyšplhal jsem po nich až na vrchol a v úžasu stanul na místě, které se dotýkalo nebe. Zalesněná údolí, vzdálená řeka a vesnice, to vše se zdálo tak hluboko. Kuželovité kopce Českého středohoří se koupaly tu ve slunečních paprscích, tu v mračném oparu. Stál jsem na kraji skály a kochal se tou nádherou. Opět jsem si uvědomil, že nastalo absolutní ticho. Hlava se mi začala točit a smysly se znovu automaticky zbystřily. Prostor přede mnou přestal býti prázdným. Fascinovaně jsem zíral do hlubin před sebou, kde skrze průzračný vzduch, začaly se vynořovat kusy jakéhosi starého mostu. Chvílemi byly některé jeho části tak jasné, že jsem mohl rozeznat kameny, ze kterých byl vybudován. Byly porostlé mechem a občas se mezi nimi vinuly kořeny stromů, které na mostě stály. Pilíře tohoto úchvatného díla byly vysoké a štíhlé. Konce mostu jsem nedohlédl, ale cítil jsem v dálce, do které most směřoval, mír a svobodu. Pocítil jsem touhu se rozběhnout, přeskočit ten kus, který dělil vršek skály od kraje posledního mostního oblouku. Oči se mi zalily slzami a srdce se rozbušilo radostí z pomyšlení, že tam, prakticky na dosah, je místo, kam moji démoni nemohou. Jeden skok. Odložil jsem batoh, nadechl se a… zazvonil telefon.
„Honzíku, jsi v pořádku?“ Tak tohle asi umí jen maminky. „Ano, jasně, jsem v pořádku, na výletě.“ Další záplava slov z telefonu definitivně zatáhla závěsy, které ještě před chvílí odhalovaly svět za zrcadlem a já dostal hlad a žízeň. Jen zbytky bolesti a točící se hlava připomínaly, že ta pevná skála a hluboký prostor pod ní, nejsou jen tím, čím se na první pohled zdají být.
O dvě hodiny později jsem dorazil na Poradní skálu. Slunko se chystalo na velkolepou rozlučku se dnem a v oranžovém podvečerním světle, na provizorní lavičce nad údolím Labe, jsi na mne, jak jsi slíbila, čekala. Když jsem se blížil, ohlédla ses směrem ke mne. Možná se mi to jen zdálo, ale měl jsem pocit, že ses na malou chvilku usmála.
Epilog.
Strávili jsme spolu nakonec na Poradní skále nádherný večer. A ačkoliv se mi nepodařilo ani jednou zachytit rysy tvé tváře, tolik jsi mi toho o sobě a o mně prozradila. O tom všem, však, zase někdy jindy.