Poslední zhruba tři týdny jeho duše bloudila krajinou zmaru. Po nocích se procházel snovými obrazy, kde se tu hroutil známý vesmír do jícnů galaktických sopek, tu se obrázky běžných denních chvil v mžiku měnily v bažinatou krajinu osamění. Marnost je ve slovech, která jen ohýbají skutečný význam věcí, marnost je v činech, které jsou poznávány pouze jako obrana před nahlédnutím skutečnosti toho, co kdysi Siddhárta Gautama nazval strastí. Marnost je ve vztazích, které jsou ve skutečnosti žité jen ze strachu z prožitku osamění.
Dnes, lehce po poledni, vyrazil poutník z města, aby strávil alespoň necelé dva dny stranou neustálé záplavy slov a blíže přírodě, v jeho milované poustevně. Zastavil však po cestě v nedalekém městečku, aby si dal v místní jídelně U Trojánků oběd. Když vylezl z auta, tak kolem něj proběhli dva malí kluci a čemusi se smáli. Nevěnoval jim pozornost, avšak o malou chvilku později se za nimi vynořil další klučina. Menší. Plakal a prosil, ať na něj počkají. Ti dva se mu však smáli a zmizeli za rohem.
V tu chvíli poutník místo malého klučiny spatřil svou dcerku. Rád by jí pomohl, ale věděl, že tohle si musí prožít sama. Hrdlo se mu stáhlo, srdce rozbušilo. O vteřinu později tam s tím malým klukem a jeho dcerkou stály všechny děti světa. A zatímco obědval, kus jeho duše zůstal stál na silnici se všemi těmi uplakanými dětmi a do ticha kolem nich společně kladli otázky. Bolestné otázky, které pomalu odhalovaly svět v jeho nejkrutější podstatě. Život sám sebe požírá, aby mohl žít. Celá příroda kolem je jen jedno velké pojídání sebe sama. Valí se sama přes sebe, šplhá za světlem po žebříku postaveném z těch, kdo byli slabší, méně průrazní, nebo už jen staří. Lidé k tomu principu přidali ještě prožitek oddělenosti. A strach z tohoto vzájemného oddělení se stal motivací pro ty nejhrůznější činy, které je mysl, ve své nekonečné imaginaci, schopná vymyslet. A celý ten oceán strasti nyní pramení na ulici před jídelnou U Trojánků.
A tak se Siddhárta Gautama otočil a zamířil podél Sázavy kamsi do lesů, protože si po miliónté uvědomil, že tento svět v sobě zahrnuje nekonečné možnosti utrpení, avšak pouze pomíjivé doteky štěstí. Skutečné štěstí pramení totiž ze svobody, která není dítětem tohoto světa.
Za Gautamou vyrazily z ulice i všechny děti, včetně poutníkovy dcerky a kousku jeho duše, která spolu s ostatními zůstala stát venku před jídelnou. Poutník se za nimi dlouze díval, dokud i poslední z dlouhého, tichého zástupu, nezmizel v zátočině nad jezem.
Když se slunko začalo pomalu uklánět obzoru, a poutník dokončil všechny závazky, které ten den ke světu měl, usedl na zápraží, zamhouřil oči a poslouchal. Po malé chvíli spatřil skoro neviditelnou nit, která se táhla z jeho hrudi kamsi proti proudu řeky Sázavy. To kousek jeho duše, který našel odvahu vyrazit do lesů se Siddhártou, nechával za sebou značenou cestu, aby až přijde čas, mohl vyrazit na poslední pouť i zbytek, který je stále ještě propleten v klubku tohoto světa. Vedle poutníka se neslyšně do klubíčka stočil kocour. Zavřel oči a začal příst. I on v tu chvíli zaslechl, tam z dálky, za kopci, dětský smích.