Memenot mori

Dnes zdálo se mi, jak nořím se do hlubin. Věda, že tam někde dole, kde voda je tak hluboká, že světla se již nedostává, číhá žralok. Přesto jsem věděl, že nemohu jinak.

 

Byl chladný lednový den a já se vracel ze Strakovky. Šel jsem pěšky z Malostranské přes Mánesův most a dál podél nábřeží. Svět byl schoulený do teplého svetru, i ty tramvaje cinkaly tak nějak zimomřivě. Vnímal jsem každý krok, každou dlažební kostku, každý nádech a výdech. Rozhlížel jsem se kolem a z různých zákoutí na mne vyskakovaly příběhy, dávno skryté pod vrstvou sněhu mnoha zim. Jen tak se připomínaly, trošku rošťácky, trochu vážně, tu prodchnuté radostí, tu smutkem. Něco však měly všechny společné. Byly prodchnuté životem a láskou. Láskou a vděčností za to, že mohly být prožity a mé srdce cítilo to samé. Lásku a vděčnost jim, že jsem je mohl prožívat.

 

Vlastně nebylo jasné, co jsem  já. Jestli ten, kdo prožívá, nebo příběhy samotné. Byl to milenecký tanec, kde chvíli vedl on, a o chvíli později ona a v další chvíli splynuli v jedno. A tak vůbec nebylo důležité, kde je nějaké já. Láska nezná já a ty. Jen tanec projevení.

 

Po chvíli se přeci nějaké já opět vylouplo a tak jsem si mohl uvědomit, že se dívám na všechna ta milá místa tak, jako bych se s nimi loučil, jako bych je viděl naposledy. Do vědomí vstoupilo uvědomění si blížící se operace. Nebyl tam žádný velký smutek a sentiment, jen opět klidné, dobrem naplněné ticho. Mysl do něj ulehla a jen tak na pozadí si tiše ševelila.

 

Když člověk stojí před nějakým nebezpečím, reálnou možností konce, uvědomuje si intenzivně to, co je tu jinak stále. Možnost, že právě tento nádech je tím posledním.  Možnost, že právě tento pohled na milovanou řeku, se už nikdy nemusí opakovat. Může ho to naplnit strachem, lítostí, či smutkem. To je asi důvod, proč se podobným úvahám většina lidí brání a vyhýbá se jim. Pokud se však člověk, z velké části proto, že ho tam osud nasměřuje, odváží stíny smrti důkladně prozkoumat, nejen že strach postupně zmizí, ale podobná zpřítomnění nevyhnutelnosti smrti, se pro něj stanou zkratkou do ticha. Ne nadarmo si mniši věšeli nade dveře nápis memento mori. Nebylo to žádné negativistické a nihilistické prohlášení, nýbrž připomínka toho, co tak rádi zapomínáme. Připomínka toho, že náš příběh je dočasný, že jeho pravdy jsou dočasné a že se můžeme opřít o věčnost.

 

A tak před myslí vyvstávaly obrázky, tu zcela přítomné, tu oživlé minulostí a přitom se prohlubovalo vědomí neexistence konceptu, ke kterému se tak často vztahujeme – budoucnosti. Přesněji řečeno, konceptu osobní budoucnosti. Budoucnost stejně tak jako minulosti, zcela jistě existují. Minimálně do té doby, do které se pohybujeme v konceptu časovosti. A dokonce i když naše vědomí vklouzne do totální přítomnosti – tyto dvě veličiny se stanou právě jí, ale rozhodně nezmizí. Pouze změní perspektivu. Stanou se nedílnou součástí věčného teď. Avšak osobní budoucnost, ve smyslu našeho toužení, směřování, plánů, snů atd. nemá ze skutečností pranic společného. Každý krok může být naším posledním. Okamžik naší smrti se neodehrává v nějakém prapodivném rozměru budoucnosti. Odehrává se přesně v tom samém okamžiku, jaký je právě tento, když já píši, nebo vy čtete, tyto řádky. Jedině tento jediný, přítomný okamžik, máme k dispozici a právě v tomto jediném okamžiku zrovna umíráme. A díky tomu, že tento okamžik zahrnuje i minulost a budoucnost, jsme už dávno umřeli, nebo jsme se vůbec ještě nenarodili. V tomto okamžiku se můžeme dotknout všech těch velkých (není totiž jiných) příběhů z dávných minulostí, cítit jejich váhu, vůni, radost a tíhu, když byly prožívány a přece, kde jsou? V tomto jediném okamžiku se můžeme dotknout i všech příběhů, které budou. V tomto okamžiku se ještě ani Slunce nezrodilo a přesně tak již dávno vyhaslo. A v tomto okamžiku také svítí. Kde je v tomto rozměru místo pro smrt, kde je v tomto rozměru místo pro zrození?

 

A přece, přítomnost je tak živá, že ve své hravosti zviditelní právě to konkrétní zavlnění v hlubinách věčnosti, které na chvilku zajiskří ve svém jedinečném tvaru, aby se na chvilku chopilo prvních houslích a zahrálo svůj part. Může tak na sebe nechat na chvíli strhnout pozornost posluchače celé božské symfonie, protože jeho part je v tu chvíli ten nejzásadnější. V tu chvíli se rodí vesmír tak, jak ho běžně známe. Začíná existovat čas se svou minulostí – chvíle, kdy jsme ještě samostatného houslistu v orchestru nevnímali, přítomností – jeho geniální výkon, který s plným nasazením prožíváme, a budoucnosti – vědomí toho, že tato část koncertu také někdy skončí. Pro úplné prožití jisté části tohoto nádherného koncertního večera musíme obětovat dokonalost a celistvost věčnosti, nechat tento okamžik zrodit a zaplatit tím, že prožijeme i jeho konec.

 

Z celistvosti však nic nezmizí. A právě smrt nám může tuto skutečnost neustále připomínat, může být branou k věčnosti. Stará moudrost praví. Kdo zemře než zemře, nezemře až zemře…

 

Studený vítr chladí tvář, těsně nad hlavou přelétne racek a z velké dálky slyším cinkat tramvaj. Vidím, jak geniální houslista právě nasazuje na závěrečný part jedné bouřlivé věty symfonie. A vím, že jsem zcela pohlcen jeho výkonem. Vím, že budu cítit každou notu, každý zlom v tempu, budu bolestně vnímat jak se žíně dřou a trhají o drsné tělo strun, cítit jak se houslistovi potí ruce, cítit jeho nejistotu, jestli svůj part zvládne dobře a zároveň prožívat jeho vášeň, chuť a touhu žít tento okamžik na výsluní věčnosti, naplno.

 

Vykoupán v nekonečnosti, vynářím se do světa se vším, co k tomu patří. Obavami, smutkem, ale také znovu ohromen a vděčen za prožitek věčnosti, který je balzámem a lékem na každé kdysi, teď a jednou v budoucnu. A i onen smutek a obavy jsou omyty jeho láskou, jako by jejich malá část už zůstala v náruči věčnosti.