O magických putování

Za poslední rok jsem toho nachodil tolik, kolik možná ne za půl života před tím 🙂 Nejdříve to bylo z  čiré potřeby rozchodit spousta bolesti, později jsem si našel “racionální” motivaci k tomu, proč někam jet a šlapat mnoho kilometrů. Tou motivací byl geocaching. Časem jsem si všiml, že mně ty kešky vlastně moc nezajímají, že je to krajina a cesta samotná, která je tím, proč skoro každý víkend, počasí nepočasí, vyjíždím ven. Zjistil jsem, že ani dcery, ze kterými jsem často vyjížděl, úplně tak nepotřebují to hledací zpestření, a že si vystačíme s procházkami a výlety samotnými, a moc si to užijeme.

Postupně však přicházel ke slovu další rozměr těchto putování. Asi naplno nastartoval prvním z magických výletů do slovenského Trenčína. Byl jsem tenkrát úplně unesen tím, co všechno se může stát, když se dají dohromady všechny potřebné faktory. Tenkrát to byla absolutní vyčerpanost v kombinaci s ohromným emocionálním vypětím, které spustily proces, kdy se z obyčejné služební cesty stalo to, co by se dalo nazvat spontánním visionquestem. Tehdejší dobrodružství jsem popsal zde. (pravda, něco podobného jsem zažil před lety v Egyptě, ale to je jiná kapitola)
Po tomto zážitku se mi pak stávalo čím dál častěji, že se výlety stávaty opravdovým magickým putováním. Začal jsem vnímat jednotlivé vrstvy schované za oponou viditelného světa, začal si užíval lesa, kamenů, vodních toků, deště, zimy, tepla, vůní, barev, sakrálních staveb a míst úplně jiným způsobem, než který jsem do té doby znal. Vyčerpání už není nutné a na místo emocionálního rozpadu se dostavila radost a svoboda. A tak, díky přízni osudu, mohu dále putovat krajinou a zažívat další a další podivuhodná dobrodružství a objevovat tajemná a silná místa, kterých je v naší vlasti bezpočet. Moc pěkné zjištění je, že je možné tyto zkušenosti s některými lidmi i sdílet a mít tak dost prostoru pro to být v tichu a sám a zároveň obohatit putování o další rozměr. Přes to všechno, je pro mne stále ještě hodně důležité vyjíždět občas opravdu sám a myslím si, že by si to čas od času měl dopřát každý. Celý den nemluvit, být sám se sebou, nechat se vodit krajinou tempem, o které si řekne právě ten konkrétní okamžik, nechat všechny myšlenky, ať se převalují jak vlnky lesního potůčku, tu bublavě, tu tiše v hluboké tůňce, nechat se zavalit zvuky přírody, nebo třeba poslouchat průvodkyni na hradě bez toho, aniž by bylo potřeba dělit svou pozornost. Sednou si na místo, které si člověka zavolá a oddat se tiché meditaci a nebo se nechat pozvat skřítky, vílami a dalšími silami krajiny k návštěvě jiných světů. Případně se nechat vtáhnout geniem loci, či vnitřní rezonancí s daným místem, do jiných časů.

 

I v Praze je spoustu magických míst, avšak většina z nich otvírá své skryté brány spíše v noci, kdy je klid a liduprázdno. Kdo někdy zažil třeba Vyšehrad v nočním tichu nejlépe okolo druhé, třetí hodiny ráno, tak ví, že je to úplně jiné místo, než na které pak druhý den vyrazí na procházku.

 

Poslední z podobných výletů, které jsem absolvoval, byly dvě návštěvy Sázavského kláštera a jeho okolí. Vím, že se sem budu vracet, protože toto místo je tak mnohovrstevnaté, že mám pocit, že jsem tam byl zatím jen na jakési ochutnávce. Sázavu mám v krvi společně s Vltavou od malička. Nedaleko soutoku těchto dvou řek jsem trávil své nejranější dětství. Krajina podél řek je vždy magická avšak některá místa v ní jsou extra výjimečná. Většinou přímo na těchto místech, nebo v jejich bezprostředním okolí, stojí nějaký kostel, klášter, který stojí na místě nějakého staršího kostela, který stál na místě, které bylo posvátné ještě pro daleko starší civilizace. Sázavský klášter a jeho okolí je jedním z takovýchto míst. Jeho dějiny jsou neuvěřitelně bohaté a nesmírně zajímavé, jeho duchovní rozměr je pak kapitolou samou o sobě. Když jsem byl v klášteře poprvé, průvodkyně se v určité části výkladu usmála, podívala se přímo na mne a jen tak mimochodem povídá – a kdybyste se náhodou někdy toulali po místním okolí, tak když budete mít štěstí, můžete narazit na místa, která byla osídlená a uctívána už v pravěku. Pozdě odpoledne, když už jsem chtěl jet domů, mě zavolaly okolní kopce a vyrazil jsem směrem, odkud šlo volání. Po třech kilometrech jsem byl odvolán z turistické cesty, abych o chvíli později stanul přímo na místě, kde jsou chráněná pravěká naleziště – pravěké mohyly. Toto volání míst a putování za hlasy tohoto volání je proces, který vnímám jako nesmírně léčivý, protože duše při něm pije vláhu ze zdrojů, ke kterým většinu času nemáme přímý přístup. To co se v tu chvíli děje v mysli je přímo alchymický proces. Střídají se pochyby s totální jistotou, že jdu správně, racionální úvahy typu – ty blbče starej, už je skoro noc, jeď domu, nebo si tu ještě někde zlámeš kosti, s totálně iracionálním vědomím, že prostě musím jít atd. Mnozí to znají. Je to trošku Castanědovské, trošku bláznivé, dobrodružné, někdy strašidelné, někdy naopak velmi legrační a to vše dohromady je osvobozující, zázračný proces, spojování se s vlastní hloubkou a skrze ní s hloubkou místa, krajiny, času. Když v takovém stavu dorazíte na místo v lese se schovanou rezavou cedulí, tak vás to ani nepřekvapí.

 

Byla však už opravdu tma a tak jsem vyrazil zpět, abych se sem další víkendové odpoledne vrátil. Na pravěkých mohylách jsem pak část dne meditoval, chvilku psal a užíval si ticha plného zvuků lesa. Tentokrát byl celý proces velmi poklidný. Trošku jsem měl pocit hodně starého muže, sedícího na pohřebišti svých předků, jednou nohou už u nich, druhou ještě plně v životě. O pár hodin později, když jsem dorazil do Sázavy, jsem se ještě zastavil v klášterním parku a chvilku poseděl tam. Z dálky ke mne zaznívaly útržky gregoriánských chorálů, park byl úplně prázdný, svět se koupal v míru.

 

Večer jsem pak strávil s přáteli na pražské náplavce, kde se slavil život hudbou, tancem a žejdlíky rezavého moku. Ten den obsahoval úplně vše. A tak, když jsem si po cestě domů, zrovna pod Vyšehradem, přečetl zprávu, která mi přišla a navazovala na sen, který se mi zdál, tak jsem věděl, že celý náš život je ve skutečnosti magickým putováním, jen na to dost často zapomínáme.