O motýlech v nás, aneb jak jsem nekoupil srub u Vltavy

Mnoho let sním o tom, že si jednoho dne pořídím srub někde na Sázavě nebo na Vltavě. Nedávno jsem se rozhodl tento svůj sen zrealizovat. Strávil jsem večer hledáním a nalezl chajdu na ideálním místě a v dobrém stavu. Domluvil jsem si návštěvu. Místo bylo opravdu pěkné, poblíž Štěchovic, tedy místě, které mám hodně rád. Srub se mi také líbil. Byl jsem poměrně pevně rozhodnutý, ale někde uvnitř bylo cítit velmi jemné, nicméně naléhavé “ale”. Domluvil jsem se s prodejcem, že se mu druhý den ozvu s finálním vyjádřením.

 

Po cestě domů jsem přemýšlel, co za tím pocitem je. Peníze? No ano, to je vždycky problém, ale ty za tím nestály. Divný pocit z toho, že to bylo na první dobrou a neviděl jsem další možnosti? Ale ten srub i místo se mi líbily, tak proč hledat dále? Po chvíli pátrání jsem usoudil, že ani tato možnost není původcem. Večer jsem šel meditovat a s pomyšlením, že ráno je moudřejší večera, jsem ulehl. Těsně před usnutím něco uvnitř mne explodovalo a já jsem náhle seděl na posteli a nevěřícně jsem koukal, jak se hluboký obsah, dosud zašpuntovaný oním naléhavým pocitem, náhle uvolnil a na světlo se vyvalila kalná řeka poznání.Zaplavila mne svou chladnou vodou a nesmlouvavým proudem plným polámaných stromů, zbytků starých lodí, tlejícími příběhy a já dostal strach, protože jsem si uvědomil, že se tu hraje o mnoho více, než o realizaci starého snu.

 

Druhý den jsem volal prodejci, omluvil se a vysvětlil mu, že se nemusí obávat, že bych ho někde obešel, ale ať už ani neposílá další nabídky. Více jsem nevysvětloval, protože pokud bych mu chtěl říci pravé důvody, musel bych mu vyprávět příběh svého nejlepšího přítele, a ten je jednak delší a také si myslím, že pro realitním makléře není příliš zajímavým. Ale třeba se mýlím, ostatně, posuďte sami.

 

………

 

Poprvé ve svém životě, po té, co se staré rozpadlo v prach, našel snad, můj dobrý přítel, odvahu k tomu, ustát to veliké nevím, ten prázdný prostor, který se za každým skončeným příběhem vytvoří, a neplnit ho hned příběhy dalšími, nýbrž nechat ho promlouvat a plnit vlastním obsahem. Na začátku se to zdálo jako nemožné. Naše mysl prostě není zvyklá neplánovat, nevědět, nepohybovat se ve spekulacích o budoucnosti, nevymýšlet. Po čase se však začaly dít zázraky a dostavovaly se pocity očištění a ohromné svobody. Často si připadal vskutku jako znovuzrozený. Toto nevím mu začalo být hodně sympatické. Ano, občas se dostavovaly smutky, to tak prostě je, ale jinak s tímto prázdným prostorem začínal být velký kamarád. Po čase si začal uvědomovat, že toto prázdno je nabité potenciálem mnoha dalších příběhů. Jako by to byla přímo jejich líheň, ale byly zde v jakémsi pre-prenatálním stádiu. Zde měla mysl opět občas tendence naskočit na nějakou vůni, která se z možných příběhů linula a roztlačit kolečko dění směrem, který už jí byl daleko bližší, než ono čiré nevím.

 

Přišlo však další překvapení. Díky tomu, že svou mysl přece jenom ještě chvilku podržel, tak se příběh jaksi odžil v nějaké zkomprimované podobě, bez toho, aniž by musel být žit. Párkrát jen nevěřícně zíral, jako divák v kině, který sedí před plátnem, sleduje film a ví, že je to jeho příběh, jeho život, ačkoliv ho nikdy neprožil ani neprožije. Když se to stalo poprvé, byl z toho nadšený. Později už méně. Není prostě vždy úplně příjemné, sedíte-li na romantické večeři se slečnou, která  by mohla být paní Ona a po prvním přípitku vám během pár vteřin proběhne před očima příběh, který víte, že opravdu už žít nechcete. Začal se trošku bát – co když už to takto zůstane? Místo života uvízne v moři potenciálů a do smrti už zůstane vždy jen u první skleničky, nebo první napsané stránky?

 

Bylo to poměrně bolestné zjištění, ale nakonec si uvědomil, že všechny ty dosavadní zfilmované příběhy, by žít opravdu nechtěl. Tak jaký strach. Vždyť je to jen a jen ochrana před zbytečnými kolečky, které by nutně následovaly, před další bolestí. Uvolnil se a v onom nevím se usadil ještě hlouběji než před tím. Nevšiml si však, že poprvé, od začátku celého procesu, v dobré víře, přelepil své dosud odhalené srdce, tenoučkou náplastí.

 

Utekl nějaký čas, cítil se uvolněně, kolem něj se rojily příležitosti a on si s nimi hrál jako s šachovými figurkami. Dařilo se mu dobře, všechno kolem fungovalo a jeho vnímání souvislostí a spodních proudů se také prohloubilo. Pocity štěstí a svobody byly někdy jak moře, ve kterém je radost se utopit.

 

Někdy se však stalo, že si všiml jak moc neustále mluví. Tedy vždycky mluví poměrně dost, ale tohle už bylo příliš. Zpozorněl. Tohle zná. Když se tohle stává, není spojený sám se sebou, ztrácí se, zakrývá nejistotu. Po tomto uvědomění začal pociťovat smutky, jako by se staré rány znovu otvíraly. Proč? Necítil potřebu se nikam vracet – to věděl určitě. Začal se více zavírat do sebe, více meditovat, více číst, více chodit na procházky a za nedlouho přišel vytoužený klid. Zase se cítil více spojený sám se sebou, více přítomný. Přišel čas k tomu, aby se odvážil zrealizovat svůj starý sen.

 

………

 

Seděl na posteli, slzy se mu hrnuly z očí, jak ona řeka, která se právě prorvala skrze obvazy a náplasti, kterými si již delší dobu, nevědom si toho, obvazoval svoje srdce. V tu chvíli viděl ten příběh, který si dosud bál pustit k tělu. Viděl muže s lehce prošedivělým plnovousem, jak sedí ve svém srubu, píše knihy, občas sundá ze skoby na zdi kytaru, zabrouká si písničku, vypije sklenku dobrého čaje, ráno brzo vstane a jde se toulat do lesů. Baví se s lesními bytostmi, sytí se pohledem na krásnou řeku, která se v podzimu nesměle třpytí pod ranní mlhou. Večer se vrátí, zatopí v krbu a začne připravovat večeři. V tu chvíli jde kolem srubu ona. Cítí vůni, vidí světlo linoucí se z okenic. Mají tu nedaleko chatu a dnes si vyšla na výlet a trošku se zapomněla dole u řeky. Chvíli váhá, ale nakonec vykročí směrem ke srubu. Přichází ke dveřím, chystá se zaklepat. Tu padne její zrak na cedulku na dveřích – Už nezraňovat. Zarazí se, její odhodlání je tatam. Chvilku ještě stojí, pak se ale otočí a odchází. Za chvíli padne tma a musí to stihnout na osvětlenou cestu. Ještě jednou, dvakrát se ohlédne, ale za chvíli jí srub zmizí za hustým stromovým.

 

………….

 

Když mu bylo jednadvacet, napsal si do svého diáře motto, které se vynořilo z jeho nitra tak, jako by bylo jím samým. Velká písmena na kostičkovaném papíře, napsaná obyčejnou tužkou. “Hlavně nesmí usnout srdce!” Ten deník dávno ztratil, ale ta slova mu klokotala v žilách celý život. A občas dokázala v jeho žití spustit i dost velký rachot. Nyní se však vynořila očištěná od masek, které na ní byly v minulosti nalepeny tak, jako na jeho dřívější osobnosti. V tu chvíli poznal, že to bude ještě náročnější, než si myslel. Věděl, že už opravdu nechce zažívat žádný příběh, který by si od života vynutil, žádný příběh na jehož začátku stojí jen jeho chtění, touha či strach (z osamnění, z promeškané příležitosti a mnoho dalších možných) a jehož rozpohybování znamená také použití nějaké falešné hry, zamlčování, pózování atd. Protože všechny tyto věci, i když jsou na začátku úplně neznatelné, skoro neviditelné, se později vrátí s ničivou silou. Toto poznání už v sobě prostě nemůže popřít. Sedneme-li si na louku s motýli a zatoužíme-li si nějakého prohlédnout z blízka, máme dvě možnosti. Buď se ho pokusíme chytit, ale v tu chvíli mu můžeme ublížit a i když budeme dostatečně opatrní, stejně setřeme trošku barvy z jeho křídel, nebo mu minimálně zabráníme letět tam, kam ho zrovna osud nesl. Druhá možnost je, že si na louku sedneme a necháme na ní samotné, na motýlech, na osudu, jestli si některý sedne do naší dlaně. Pak můžeme jeho krásu pozorovat v souladu s jeho osudem. To věděl už dávno. Nyní však pochopil, že pokud chce tu krásu opravdu poznat, nebo spíše žít, musí mezi květinami sedět se srdcem, které se nebojí touhy, které se nebojí pocitů zranění, se srdcem, které je stejně otevřené, vystavené a bezbranné, jako motýli kolem něj.

 

 

Hned další týden si mohl vyzkoušet, jak hluboké a zároveň bolavé může být sezení na kvetoucí louce v tomto rozpoložení. Ale to už je jiný příběh, bublající v líhni osudů. Nicméně, na konci vyprávění mi řekl, že přes to všechno, se rozhodně do světa, kde se motýli chytají, už vracet nechce. “Víš,” řekl ještě, “zjistil jsem, že tou samou bolestí, kterou jsme své i srdce i srdce ostatních tak dlouho zraňovali, ho můžeme i vyléčit. Možná je to dokonce lék jediný.”