Psal se rok 1622, když papež Řehoř XV. založil organizaci, která měla za úkol dehonestovat protestanství a přivést ovečky zpět k poslušnosti jedinému zástupci Boha na zemi. Tato organizace dostala jméno Sacra congregatio de propaganda fide. Základy nejmocnější zbraně tak byly pojmenovány slovem, které známe dodnes. V osvícenských dobách byl tento pojem používám především ve smyslu: propaganda = boj katolické církve proti protestantismu a osvícenství.
Propaganda sedmnáctého a osmnáctého století měla však omezené prostředky působení. Chyběly jí totiž nejzákladnější zbraně. Gramotnost a masová média. Její úloha začala narůstat v dobách Velké francouzské revoluce. Známá jsou Napoleonova slova: „Řekněte novinářům, že je nebudu posuzovat podle toho, co provedli špatně, ale podle toho, co mohli provést dobře, ale nedokázali to.“ Nicméně, nebude asi nic překvapivého na skutečnosti, že skutečného rozmachu a vstupu do její moderní fáze dosáhla propaganda až v první světové válce. K dispozici měla gramotné obyvatele, tisk a film. Nás nyní ale bude zajímat její vývoj až o pár let později, a to ze dvou důvodů. Propaganda začala být jednak používána ve smyslu dlouhodobého plánování a pak také proto, že paralelu toho, co se začalo dít od roku 1920 v poraženém Německu ,můžeme až v mrazivém podobenství zažívat i dnes.
Již dva roky po první světové válce začíná vydávat tiskový orgán DSP (Deutsche Sociale Parte) pod vedením držitele železného kříže 1. třídy Julius Streichera první antisemitský plátek. O rok později vydává list Deutsche Werkgemeinschaft – Deutscher Volkswille. DSP však nemá na tehdejším politickém kolbišti dostatečný vliv, a tak Streicher vstupuje do NSDAP, pod jejíž hlavičkou od roku 1923 začíná vydávat týdeník Der Stürmer. Rasisticky, ostře protižidovsky a protikomunisticky orientovaný bulvární list, který se vzápětí stává jedním z podpůrných pilířů nacistické propagandy 30. let minulého století v Německu. Streicher v tomto deníku začíná používat kampaně, které jsou cílené nejen skupinově, ale cílí je i zcela konkrétně proti jednotlivým osobám. V deníku se objevují články obviňující Židy ze všeho zla světa, zvláště toho Německého. Židé tak mohou za nezaměstnanosti, inflaci, nevyřešené vraždy žen a dětí. V Německu se antisemitský diskurs stává legitimizovanou částí společenského a politického života skoro dvacet let před začátkem druhé světové války. Stürmer dokonce vydává i učebnice pro děti! Generace budoucích bojovníků druhé světové války se tak buď rodí, anebo vyrůstá ve světě, ve kterém je označení Žida jako podčlověka vinného za veškeré Německé utrpení, běžnou součástí společenské reality. Stejně tak dnes Putinovské Rusko vydává své učebnice dějin a své didaktické pomůcky pro nejmenší, kteří se seznamují s alternativními mýty o Ukrajině, dějinné úloze Ruska a s odkazem Velké vlastenecké války. Pro současnou mladou generaci jsou tyto mýty stejně běžnou součástí reality, jako byly pro válečnou generaci Němců mýty antisemitské.
V Německu se následně omezují informační zdroje, zakazuje se dovoz tisku ze zahraničí, aby byl později zakázán úplně včetně zákazu poslouchání jiného než říšského rádia. Ani v tomto ohledu není dnešní Putinovské Rusko originální. Nezaostává ani za texty, vyzývající k likvidaci a porobení vybraných skupin obyvatel. Třetího dubna vyšla přímo na stránkách vládní informační agentury Ria Novosti stať “Co musí Rusko udělat s Ukrajinou.” V článku si čtenář může přečíst známé propagandistické narativy o Banderovské a nacistické Ukrajině, ale dozví se zde také, že kromě věrchušky nese vinu i značná část národních mas, která představuje pasivní nacisty. Autor v článku píše, že denacifikace je komplex opatření ve vztahu k nacifikované mase obyvatelstva, které nemůže být technicky přímo potrestáno jako váleční zločinci (ty je nutné bez kompromisu postřílet včetně dobrovolných obránců ukrajinských území), a tak se má spravedlivé potrestání této části obyvatelstva realizovat tak, že ponese útrapy spravedlivé války proti nacistickému systému. Ve stati je také zdůrazněno, že speciální vinu za proces nacifikace na Ukrajině nesou učitelé. Z plánu na denacifikaci se čtenář také dozví, že se jedná o plán dlouhodobý, minimálně na jednu generaci a výsledkem má být pokořená Ukrajina, která svou vinu vykoupí bolestí, ztratí své jméno a znovu se připojí k Rusku.
Vraťme se však ještě na chvilku ke Streicherovi. Ten musel své místo přenechat Göringovi a později jeho žezlo převzal „genius“ propagandy Goebbels. Přesto skončil před Norimberským soudem a den před svou popravou prohlásil, že jeho poprava je triumfem světového židovstva. Nebyl první ani poslední, kdo se stal obětí své vlastní propagandy, víry v neexistující procesy, plány, důvody – dnes bychom asi použili sousloví – virtuální realita.
Německá propaganda však, jako každá jiná „dobrá“ propaganda, nemířila jen dovnitř. To nestačí. Každá účinná propaganda má čtyři směry, kterými se ubírá. Dovnitř, následně ven proti svému nepříteli, ale také buduje a podporuje své páté kolony u těch, které vnímá jako možné ohrožení a nakonec se snaží také ovlivňovat ty nerozhodnuté, neutrální, nezúčastněné. Nikdy totiž nevíte, kdo se bude hodit, kdo vám případně pomůže, kdo bude v budoucnu nepřítelem vašeho nepřítele, nebo u koho bude bohatě stačit, že bude dělat, že se ho to netýká. Toto vše jsou kruciální faktory, které mohou ovlivnit úspěšnost záměru propagandisty. Německo toto moc dobře vědělo. Nepřítele jeho nepřítele našlo v Rusku, které mu pomohlo s Polský problémem, ale také s výcvikem jeho generálů a vojsk na území Ruska, v době, kdy Německo bylo pod sankcemi po první světové válce. Své páté kolony budovalo tu s větším, tu s menším úspěchem po celé Evropě. Rok před Hitlerovým nástupem k moci řekl francouzský premiér Édouard Herriot: „Nemám žádné iluze. Jsem přesvědčen, že se Německo chce znovu vyzbrojit…Ocitli jsme se na historické křižovatce. Až dosud se Německo podřizovalo…nyní zahajuje pozitivní politiku. Zítra to bude politika územních požadavků.“ Velké Británie, ve které vládla politika tzv. appeasementu, kterou razil Chamberlain, však nechtěla nic podobného slyšet. Ba co více, fašistická myšlenka našla poměrně silnou podporu u značné části britské šlechty. Pět tisíc anglických fašistů pod vedením Oswalda Mosleyho se rozhodlo vyjít v roce 36 do Londýnského East Endu a vypořádat se s tamními židovskými krysami (tak je nazývali), to vše ve vojenských uniformách s černou košilí podle vzoru Mussoliniho násilníků. Ačkoliv jim v jejich pochodu zabránili v bitce obyvatelé Londýna, bylo jasné, že antisemitské nálady mají v Anglii své silné podhoubí, což mělo i vliv na pozdější, dlouho váhavý a vyhýbavý postoj Anglie k Německu.
Německo bylo ve schopnosti propagandy velmi silné. Jak někdo trefně podotkl, kdyby mělo k dispozici sociální sítě, mluvíme dnes v Evropě Německy. Dnešní Rusko tyto nástroje má, a používá je dlouhá léta zcela účelově a záměrně, a protože má k dispozici také výsledky výzkumů v oblasti behaviorální a kognitivní psychologie, dokáže mířit do nechráněných míst lidské psychiky způsobem, proti kterému je většina běžné populace bezbranná a mnoho lidí jde této manipulaci naproti a ještě s písní o svobodě na rtech. A bohužel i ta část společnosti, která chápe, co se děje, zatím nenašla nástroje a ani odvahu, jak těmto jevům účinně bránit. Manipulátoři dnes tak mají k dispozice dvě nejsilnější zbraně propagandy, které na jedné straně umožňují šířit propagandu v měřítku, o kterém se Hitlerovi nesnilo, ale také přesné a efektivní cílení.
Dle Harolda Lasswela, který se začal ve třicátých letech minulého století věnovat propagandě jako předmětu vědeckého zájmu, je důležité si uvědomit, že propaganda využívá úplnou škálu mediálních prostředků. Děje se ta prostřednictvím slova, obrazů, hudbou, filmem, divadlem atd. Dnes máme všechny tyto prostředky koncentrované do obsahů sociálních sítí, které skvěle využívají základní charakteristiky způsobu působení propagandy. Propaganda je ovlivňování skrze symboly.
Pojďme se podívat na názorný příklad, jak tento mechanismus funguje. A vraťme se s ním do dob, které můžeme označit za počátky moderní propagandy. Tedy do první světové války.
Obrázek představuje pohlednici, která reaguje na fakt, že čeští vojáci jaksi mění své pozice a spolčují se s nepřítelem. Ano, ten člověk vpravo by tak mohl být legionářem. Tedy v našem národním pojetí hrdinou, který se podílel na vytvoření prvorepublikové státnosti. Všimněme si nejprve, jak je zpodobněn. Je to vlastně taková polodivoká opice se rty a obecně výrazem hodně podobným svému novému kamarádovi. Divokému barbarovi černošské pleti s fezem na hlavě. To není černoch, to je čert, úplně stejný, jako jeho předchůdci, kteří se stejnými fezy na hlavách v řadách osmanských bojových hord útočili v minulosti na Rakousko, ohrožujíc samé základy evropské křesťanské kultury…. Tento „jednoduchý“ způsob práce se symboly ve prospěch cílů propagandy se dodnes nezměnil.
V některém příštím příspěvku bych velmi rád ukázal konkrétní mechanismy, jakým způsobem je dnes možné vytvořit „na zakázku“ armádu užitečných idiotů přímo v řadách nepřítele a následně vybrat z jejich řad i uvědomělé vůdce. Nyní se však zastavme ještě u jedné důležité věci. Propagandu totiž přeci používá každý, nejen Rusko. Není tedy všechno jen propaganda?
Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, ale i následující schéma by mělo ukázat, že není propaganda, jako propaganda. Propagandu dělíme na tři typy. Bílou, šedou a černou. U bílé propagandy lze určit zdroj, z kterého pochází. Víme proč, známe hodnoty, historické, vědecké a další pozadí, dle kterého je možné posoudit názorovou fakticitu, o kterou se opírá a můžeme tyto opěrné sloupy ověřovat a validovat z dalších, na sobě nezávislých zdrojů. Černá propaganda naopak vědomě klame, skandalizuje, dezinformuje a manipuluje. Její ideologické pilíře se opírají o názory, které jsou v rozporu s poznatelnou realitou a ověřitelnou fakticitou. Tvrzení zaměňuje za názory, lež za pravdu, válku za mír. Tento typ propagandy většinou míří primárně dovnitř. Viz výše. Mezi tím se pohybuje šedá propaganda. Ta realitu pokrucuje, události vyjímá z kontextu, pokud zdroje přímo nezamlčuje, tak s nimi manipuluje, šíří nepřesné a mylné informace. Šedá propaganda je často mířená směrem k nepříteli všemi další směry propagandy popsanými výše.
Výsledky cílené, dlouhodobé, strategické propagandy můžeme v dnešních dnech vidět v apokalyptických rozměrech. Údajně 70 % v Rusku žijících Rusů nepochybuje o alternativním vesmíru, který jim vymodeloval jejich vůdce, včetně ukrajinských bojových hus a geneticky upravených netopýrů. Dle šéfredaktora slovenského Deníku N, ukázal průzkum, že více než 30 % Slováků, i přes to, co můžeme každý den vidět, zastává názor, že za válku na Ukrajině mohou Spojené státy a ruská invaze je legitimní. O páté koloně Ruska v Česku, v jejímž čele až do nedávné minulosti stál zcela nepokrytě vrchní velitel ozbrojených sil raději nemluvit.
Co s tím
Odpověď na tuto otázku by byla na samostatný rozsáhlý příspěvek. Nicméně velmi v kostce. Jak jsme si řekli, a na historii ukázali, efektivní propaganda potřebuje ke svému působení média. Mediální gramotnost tak zákonitě tvoří nezbytný základ této obrany. Je to velmi široká oblast znalostí, schopností a dovedností, které se musíme začít učit, stejně tak jako čtení, psaní a počty. Úplným základem je pak rozlišování zdrojů, ověřování zpráv, nepodléhání nutkání věřit informacím a šířit informace jen proto, že odpovídají našemu světonázoru. Naše emoce, naše přesvědčení, naše názorová a „klubová“ sebeidentifikace a také oblast, která je vymezená naší bolestí, frustracemi, obavami, strachy a zraněními – to jsou ta nejzranitelnější místa. Nemáme-li je pod kontrolou, jsou to otevřené dveře do hradu naší mysli, u kterých už se houfují ukrajinské bojové husy, zapřažené do geneticky modifikovaných netopýrů ve fašistických krojích, následované hordami ukrajinských žen a dětí, které nám vezmou práci a vykoukají zvířata v zoo.