Chasidská moudrost je mi něčím velmi blízká. Oplývá totiž tím, co naopak všechna ta soudobá, nablýskaná moudra, která se snaží uchopit a pochopit život a vyrobit přehledné a srozumitelné návody na to, jak ho správně žít, postrádají. Chasidská moudra se koupají v poezii, v prostém lidství a imaginaci nespoutané rozumem. Dávají prostor tajemství a jsou laskavá a humorná.
Nedávno tak podpořily mé podezření o tom, že tam nahoře mají občas pořádný binec v knize příchodů a odchodů. Talmud se totiž netají tím, že smrt se tu a tam splete a vezme k sobě někoho, kdo měl podle svých zásluh a po spravedlnosti, ještě dlouhá léta na světě býti. Vznikne tak jakýsi časový dluh, se kterým pak smrt musí moudře naložit. Dá ho pak jinému člověku. Není to však jen tak někdo. Přidělí ho učenci, který při učené disputaci s kolegy, měl někdy v kapse pádné argumenty, jimiž mohl každého učedníka omráčit. On však držel ústa na uzdě a neřekl nic. Mlčel.
Talmud o mlčení dále praví, že je ohradou, za kterou se rozkládá pole moudrosti….