Často skloňovaný narativ posledních dní je ten o zlém státu, který nám diktuje, co máme dělat a omezuje nás tak na našich svobodách, které jsou svaté a nedotknutelné.
Vnímání toho, kde je naše svoboda a kdo nás omezuje je však pevně svázáno s identifikací našeho já.
Už Sokrates přišel na to, že naše já je prorostlé se společenstvím, ve kterém se nacházíme. To pak není pouze naším obrazem, ale částí našeho já. Možná proto tak v pohodě přijal rozsudek a v klidu odešel z tohoto světa bez zášti, a dokonce odmítl možnost útěku, protože by to znamenalo provinění se proti zákonům polis, které byl součástí a která přesahuje individuální lidský život. Řekl bych, že byl se smrtí a životem vyrovnán lépe, než jakýkoliv bojovník – protože bojovat znamená mít nepřítele.
Ale pojďme k dnešním dnům. Některé směry z oborů antropologie, biologie a i behaviorální psychologie často naznačují, že člověk je součástí větších společenských organismů. Říkají tak přesně to, na co ukazoval Sokrates. Filozofka Kathleen Wallace říká, že myšlenka, že já je síť a proces, je pravděpodobnější, než si možná myslíme. Rozšiřuje tak zásadní premisu sociologie, která říká, že člověk je tvor biologický a společenský. Nicméně, i když opustíme představu síťového já, tak i z pohledu evolučního vývoje víme, že žádný člověk přece nikdy neprosperoval bez kmene nebo společnosti. Naopak. Kdysi jsme přišli na to, že právě kooperace nás pousouvá, že to je naše hlavní síla a nikoliv pouze to, že jsme se postavili na zadní. V okamžiku tohoto zjištění se tak začaly vytvářet mechanismy, které měly za úkol kolektivně potlačit rušivé chování jednotlivců uvnitř skupiny, a tím se ze spolupráce stala dominantní strategie přežití. Zkrátka sama společenství začala vytvářet pravidla, které byla prospěšná pro jejich zdárný růst a vývoj. Tento obraz nacházíme i na úrovni fungování mechanismů v našem těle a je to poměrně nekompromisní obrázek.
Tak třeba nádory jsou formou sobectví na úrovni buněk, které se všechny organismy musí ze všech sil snažit potlačit. Charakteristickým rysem zrádcovských rakovinných buněk je, že prosperují „na úkor organismu“. Rakovinné buňky totiž podvodně porušují biologickou společenskou smlouvu svého organismu.
Každá životaschopná biospolečenská smlouva v mnohobuněčných organismech musí prosazovat následující pravidlo: zdraví celku musí převážit nad vlastním zájmem kterékoli části. Jinak se z částí stávají parazité a tyjí na úkor životaschopnosti celku a mohou se dokonce stát vrahy svých celků.
V podobných příměrech by šlo pokračovat. Otázka tedy zní, jestli celý ten koncept já a zlý stát, který nám brání v našich svobodách, není jen výrazem jakési nedospělosti, která je nutně svázaná se sobectvím a vymezováním se proti „rodičům“, kteří brání svým ratolestem v rozletu. Samozřejmě to neznamená, že musíme se vším, co nám „moudrý“ stát předkládá jako dobré řešení, souhlasit, nicméně případné rozpory mezi svými požadavky a názory společenství ve kterém žijeme bychom rozhodně měli řešit z úplně jiné pozice než z pozice pubertálního výrostka, který právě odhalil největší zlo svého života ve svém otci.