Kdo by neznal Schrödingerovu kočku. Je to mimo jiné jev, ze kterého se v intelektuálním světě derivuje velké množství vtipů. Když takový vtip někomu řeknete, můžete si být jistí, že se ten druhý bude zasvěceně smát, i když paradoxu samotnému vůbec nerozumí. Prostě to tak nějak patří k bontonu. Nicméně, když se na tento jev podíváme z blízka, zjistíme, že je to vlastně mnoho povyku pro nic. Celý Schrödingerův paradox neříká nic jiného, než že když zavřeme kočku do krabice, a zaklapneme za ní víko, tak prostě nevíme, jestli je kočka v krabici živá, nebo není. A protože to nevíme, a zároveň víme, že kočka uvnitř je, protože jsme ji tam sami dali, tak stav její existence musíme označit jako živý i neživý zároveň. Když pominu to, že je to celé strašná hloupost, protože kočka v krabici bude buď vyluzovat zvuky – a pak je živá, anebo bude úplně potichu, a to jak každý kočkomil ví, ve skutečnosti znamená, že v krabici vůbec není a zrovna se připletla pod nohy překvapenému Eskymákovi za polárním kruhem, tak sami jistě uznáte, že celá ta nablýskaná věc s Schrödingerovou kočkou, je vlastně dost nuda.
Celá záležitost by byla daleko zajímavější, kdyby ta krabice byla skleněná, a přesto by vše ohledně Schrödingerova paradoxu platilo dál. A dokonce i kdybyste kočku z bedny pustili ven, tak by tam stále byla! Přijde vám to přitažené za vlasy? Inu, tento jev existuje, jen jste mu dosud nevěnovali dostatek pozornosti, nebo jste nad ním mávli rukou, stejně jako to nakonec udělá i ten zmíněný Eskymák, protože kdo by přemýšlel nad něčím takovým, jako – kde se tady k sakru vzala ta kočka – příliš dlouho.
Jelikož jsem první, kdo tento jev jasně popsal a definoval, tak bych rád, aby pro budoucí generace zůstal známý jako Šalomounův provizorní paradox.
No a teď k věci. Ke každému velkému lidskému objevu patří nějaká ta storka, která mu dodá punc výjimečnosti. Třeba taková, jako s tím jablkem a starým Izákem. Ta moje se jmenuje – stavba a bourání provizorního dřevníku. Loni jsem postavil dřevník, takový provizorní, do doby, než udělám lepší. Letos se stal zázrak, který by sám stál za samostatnou stať, ale byl zastíněn objevem Šalomounova provizorního paradoxu. Ten zázrak spočíval v tom, že jsem opravdu postavil neprovizorní dřevník a tento provizorní zboural. A v tom mi to došlo. (Teď mne trochu znervózňuje vzpomínka na to, že na mne v tom okamžiku velmi úpěnlivě hleděla má kočka.) Provizorní stavba se totiž stává skutečně provizorní, až když jí zbouráte. Ano, do té doby, dokud je provizorní a stojí, je označní, že je provizorní, pouze jeden z potenciálních stavů. Druhý, úplně stejně platný je, že tam bude stát „na věky“. Můžete kolem ní chodit, opírat se o ní, dávat do ní dříví, a přesto se na tomto dvojjediném stavu nic nezmění.
Tím to však celé nekončí. Pokud stavbu skutečně zbouráte a tím pádem konečně definitivně potvrdíte její stav – provizorní, tak už to ale není stavba, protože v tu chvíli tam nic nestojí. A tak existenci provizorního stavby dokazujete její neexistencí. Je to vlastně jakási transcendence dvojjediného stavu: provizorní existující stavba – stálá existující stavba, do meta stavu existence a neexistence.