Semafor. Aneb sto let od událostí, které mrazivě připomínají současné dění.

Na včerejší demonstraci (3. 9. 2022) je nutné se dívat dvojím pohledem. Ani jeden z pohledů nesmí zůstat osamocen, tvoří jeden celek a jeden bez druhého bude vždy vytvářet manipulativní obrázek skutečnosti. Na druhou stranu, tyto dva pohledy, roviny, je třeba udržovat jasně oddělené. Prostě jako semafor. Pokud na něm budeme vnímat pouze zelenou (nebo červenou) nebudeme jednak popisovat reálnou, faktickou funkcionalitu semaforu a také se z něj stane místo užitečného ukazatele nebezpečný ukazatel, který nás může třeba vrhat pod kola projíždějících automobilů. 

Výše popsané lze velmi dobře popsat na zcela pravdivém, ale zároveň zcela špatném výroku Petra Fialy po ukončení demonstrace, kdy prohlásil, že: „Sobotní demonstraci na Václavském náměstí, které se účastní desítky tisíc lidí, svolaly síly, které se hlásí k proruské orientaci, mají blízko k extrémním pozicím a jsou proti zájmům ČR

Vraťme se k semaforu. Petr Fiala vlastě řekl. „Semafor je ukazatel, na kterém svítí červené světlo“. Má pravdu, svítí. Ale nemá pravdu v popisu a funkcionalitě semaforu. Na semaforu svítí i zelené světlo, které nejenomže nezmínil, ale způsobem výroku implikuje, že tam ani žádné takové není. 

Demonstraci skutečně svolaly proruské síly. Ladislav Vrábel se svými proruskými názory vůbec netají. A dokonce ani nežije v ČR, ale v Srbsku. Na podiu byly i takoví „vlastenci“ jako Žarko Jovanovič. Spolupracovník televize ruské armády Zvezda a také hlavního propagandistického pořadu ruské státní televize Rossija. Dalo by se pokračovat dále. Mnohé požadavky jak řečníků, tak davu, byly zcela proruské. Ať už ty, které by Ukrajinské uprchlíky posílaly zpět, nebo ty, co vyzývaly k dohodě s Putinem. Však také pozitivní ohlas v Ruských médiích mají organizátoři včerejší demonstrace daleko větší, než u nás. 

Teď ale k té zelené. Současné vláda, byť jsem opravdu rád, že vystřídala populistickou vládu nekompetentního chaota, zcela selhává v komunikaci s lidmi, a i zmíněný chaot by jí v tomto ohledu mohl učit. N,e opravdu nestačí pozitivní ohlasy fanoušků vlády na příspěvky zveřejněné na Twitteru. Statisíce lidí se již nyní ocitají v zásadní existenční nejistotě, velmi pravděpodobně miliony mají strach z budoucnosti. Tito lidé mají oprávněný pocit, že jim nikdo nerozumí, že se na ně zapomnělo. Neorientují se v situaci, hledají vysvětlení. Ta jednoduchá, černobílá, jsou pro ně pochopitelná a ocitají se tak v náručí extremistů a populistů, kteří jejich náladu zneužijí ke svým záměrům. Nástup NSDAP k moci v roce 1933 nebyl zajisté umožněn tím, že by v Německu existovala tak silná skupina lidí, kteří netoužili po ničem jiném, než vraždit židovské obyvatele a rozpoutat světovou genocidu. Bezpochyby tato skupina existovala, ale takovou moc neměla. Dokázala však formulovat ve veřejném prostoru frustraci a obavy německých obyvatel a nabídnout jim jednoduchá řešení. Byl to strach z budoucnosti a frustrace z přítomnosti v kombinaci s mlčící většinou a se selháním tehdejších německých, ale i evropských elit, který dovedl zrůdnou ideologii k moci.

Tato paralela má i svůj mrazivý otisk v tom, že právě zažíváme stoleté výročí událostí, které jsou tím dnešním v mnoha ohledech tak podobné.  V roce 2020 to bylo přesně sto let od vzniku NSDAP, v červenci roku následujícího se jejím předsedou stal Adolf Hitler. Přesně před sto lety, tedy v roce 1922 podepsalo Německo s tehdejší Ruskou sovětskou federativní socialistickou republikou tzv. Rapallskou smlouvu,  kterou se Rusko vyvázalo z mezinárodní izolace a začalo tím období spolupráce mezi Německem a Ruskem, které v roce 1925 vyústilo v německo–ruskou hospodářskou smlouvu o spolupráci v železniční a námořní dopravě, o daních, o ochraně průmyslového vlastnictví a v roce 1939 v pakt Ribbentrop–Molotov, což byla smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Svazem sovětských socialistických republik, která de-facto umožnila reálný začátek druhé světové války. 

Dalo by se tedy říci, že začátek nejhoršího konfliktu v dějinách lidstva byl předznamenán ohromnou frustrací velké části obyvatel a mocenskými námluvami rudo-hnědé ideologické spolupráce. I včera jsme mohli vidět na Václavském náměstí tyto tři skupiny obyvatel, ve společném uskupení, mávajíc společně vlajkami a transparenty. Jen někteří však věděli, za čí skutečné zájmy mávají. Na ideologicky nevyhraněnou skupinu vystrašených lidí je třeba zaměřit komunikaci. Této skupině je třeba dát najevo, že stát o nich ví a dělá vše, co je v jeho reálných možnostech, aby i oni složitou dobu přečkali. Nabídnout jim srozumitelnou alternativu a neúnavně vysvětlovat, v čem jsou jejich očekávání jednoduchých řešení, po kterých volali na náměstí, mylná.

PS: příspěvek se týká pouze jedné konkrétní demonstrace. Po měsíci a půl je informačně a opatřeními zcela jiná situace. Ti, co byli na demonstraci 28, 10. by v roce 1939 vítali se zdviženou pravicí protektorátní vládu a v roce 1968 „spřátelená vojska“. Pro tyto lidi žádnou omluvu nemám. To, že tam opět byla komunistická strana ukazuje také jediné. Změnilo se jen jedno písmenko v jejich zkratce. Jinak ta strana zůstala úplně stejná, jakou byla vždy.