Milá L.
Už je to dlouho, co jsem nenapsal ani řádku. Ne proto, že bych si snad nevzpomněl, ale spíše proto, že cítím, jak nedostatečné by bylo napsat; Posílám pozdravení. Ne nedostatečné ve smyslu, že by snad znamenalo málo pozdravit blízkého, nýbrž proto, že by v tomto pozdravu nebylo nic skutečného, nic ze mne.
A mělo-li by tam být něco ze mne, obával jsem se, že by to mohlo být neveselé čtení. A tak snad lépe nenapsat nic.
Avšak v duchu s tebou rozprávím, nebo spíše s tvou duší. A nerozprávím to já, nýbrž také duše má. Naše duše, na rozdíl od našich těl, dlí stále v nebi. Jsou tam pevně vrostlé, ačkoliv svými výhonky dotýkají se země, ba vpíjí se do jejích hlubin. Tam jsou účastny našich příběhů, sdílejíc s námi naše radosti i naší bolest. Často zapomínáme na toto spojení, a tak v časech radosti sytíme pouze tu pozemskou část naší duše a do nebe naše radost neproniká. V časech bolesti pak propadáme beznaději, protože cítíme, jak duše naše s námi trpí, avšak nevidíme, že její daleko větší část, stále v nebi pobývá.
Snažím se, alespoň v poslední době, krátké okamžiky radosti s nebem sdílet. Nezůstávat s nimi jen na zemi, neulpívat na nich. Avšak nikoliv proto, že bych snad byl tak moudrý, avšak proto, že jsem neustále bolestivě poučován o jejich pomíjivosti, dočasnosti a krátkosti. Bob Dylan zpívá v jedné své písni: Jako by za vším, co je krásné, bylo něco, co bolí. A to je, milá L, nyní svět, ve kterém žiji.
Vážím si velmi darů, které se mi na tomto světě dostávají. Hlavně těch, které plynou z lidské blízkosti. Tak bolestně si uvědomuji, kolik je pravdy ve slovech, která mne vyrazila slzy z očí, když jsem po cestě metrem četl knihu Zeptej se táty. Ono to není o tom mít tatínka rád, rád, rád, ale umýt mu každý den dvakrát zadek a vyprat posrané prostěradlo, to je ta víra, a ne žvanění o lásce v kostele. Čím hlouběji si uvědomuji tuto prostou pravdu, tím více jí sám za sebe odmítám. Pátral jsem dlouho, možná celý život po tom, proč tomu tak je. Nyní už to vím. Za tímto chováním stojí strach. Nejprve jsem si myslel, že to byl strach ze selhání, z toho, že bych mohl být na někom závislý, že bych se musel někomu za něco děkovat. Chtěl jsem být nezávislý, svobodný. Avšak můj osud mne tak dlouho srážel na kolena, že jsem nakonec v různých podobách pomoc přijal. Cítil jsem, že se stávám pokornějším. Stále jsem se snažil ze všech sil, věci, které jsem mohl zvládnout (i když občas to byl opravdu rock and roll) zvládat sám, abych ty dobré bytosti kolem sebe příliš nezatěžoval. Měl jsem pocit, že se mi podařilo nastolit rovnováhu mezi přijímáním a dáváním, avšak ten podivný, svíravý pocit strachu stále přetrvával.
Až jsem ke svým čtyřicátým narozeninám dostal několik zásadních životních darů. Zbytky mého, na falešných základech postaveného, sebevědomí se úplně rozpadly. S pytlíčkem u pasu místo střeva, v prázdném pokoji, kde místo rodiny zbyly jen vzpomínky. Ne, nehodlám se v tom hrabat, není v tom žádná sebelítost, jen snaha být upřímný a nebát se o bolesti říct, že je to bolest a o radosti, že je to radost. A tak jsem v této situaci spatřil kořeny svého strachu. Pramení už v dětství. Vždy, když jsem něčemu uvěřil, když se něco zdálo jako to ono, o co se mohu opřít, co za to stojí, tak se to rozpadlo. A protože se tento model opakuje v mém životě tak často, označil jsem, nevědom si toho, sám sebe a svou neschopnost za příčinu těchto opakovaných selhání. I svou nemoc jsem takto pojal. A ačkoliv dnes nazírám tento vzorec zcela jasně, stále ovlivňuje můj život, stále tahá za ty základní nitky mého osudu. Jakmile se někomu v mé blízkosti přestane dařit, a mnohdy stačí, že dostane jen chřipku, začne bloudit, neorientovat se, udělá nějakou botu, stáhnu se a cítím, jako bych byl příčinou jeho trápení. Nic nepomáhá ani vědomí toho, že je to ve skutečnosti velmi sobecké a velikášské smýšlení, že nejsem žádným středem vesmíru, příčinou všeho. (A nebo snad jsem, přesně tak jako my všichni?)
Stejně tak se dále bojím dotýkat se naplno života. Vědomí toho, že za další vteřinu může přijít další zrada a chvíle právě prožívané radosti se promění v utrpení, mi to prostě nedovolí. Myslím, že zažívám něco, co prožívají lidé, když stárnou. Když je začíná zrazovat vlastní tělo, kdy se stávají závislými na ostatních, kdy příběh jejich života, začíná se podobat vzpomínce na sen, kdy si začínají uvědomovat, že se už nemohou, a nebudou, dotýkat života tak, jak v době jejich mládí.
Vidím to na své umírající babičce. Opouští tento svět už hodně dlouho. Přežila několik mrtvic a nyní už je naprosto bezmocná. Už ani není možné, aby jí její děti vzali na chaloupku, kterou tak milovala. Její duše už je z velké části na druhém břehu, avšak stále jí tu něco drží. Možná právě to, že neumí tento svět úplně pustit. Smiřování se s tím, že už to opravdu lepší nebude, že celý ten příběh končí, není lehkým úkolem. A přitom tam vůbec není strach ze smrti. Naopak. Babička často říká, že už se těší, že už jí tu nic nedrží. A přesto tu stále je a to nejlepší, co jí člověk může přát, je to, aby si jí už pán Bůh vzal.
Jako by kus mé duše byl s ní. Jako by kus mé duše byl se všemi bytostmi na zemi, které trpí. Nejsem schopen se dívat na zprávy, kolikrát mne úplně rozloží film, na který bych se ještě nedávno díval jen jako na zábavu na plátně.
A tak jsem tu stále tak na půl. Věkem nestarý, tělem rozbitým a duchem prastarým. A přece jen, a to bych si lhal, je něco uvnitř, co by si přálo být mladým, zdravým, dotýkat se života se vší tou vášní, s poznáním, že nebe a země jedno jest. Kdyby toto nebylo, už bych měl bílý vous a seděl na břehu řeky, životem dotýkán pouze v jeho obrazech.
Sílu tak čerpám z meditací, sluníčka a z podobných setkání, jako je toto. Ano, mluvím o setkávání. Protože v tuto chvíli si naše duše povídají v nebi. Vypráví si příběhy, jichž se dotýkají, ale přesto jsou pevně spojení s věčností.
Když naberu trochu sil, zkouším se dotknout pozemského života. Chytit za ruku všechny ty, které miluji, dopřát nám vzájemné lidské blízkosti, nechat si utřít zadek a nebát se ho utřít jim, když zrovna potřebují. Po malých kousíčcích, snažím se posbírat ztracenou důvěru, avšak po každé, když mne tělo zradí (a bohužel stává se často), stáhnu se jako raněné zvíře. Nechci však zanevřít, nechci se vzdát, nechci zranit své blízké, nechci odmítat nabízenou ruku avšak stejně tak, nechci být přítěží.
Tak, to bylo, milá L., povídání mé duše. Možná smutné, neveselé, ale pravdivé a tím pádem, živé a skutečné. A teď bych rád naslouchal tvému příběhu, bo nasloucháním příběhům druhých nás osvobozuje od tíhy našich malých já, otvírá nás a činí nás lehčími a my tak můžeme stoupat tam, kde v nebi jsme spojeni