V pasti advaity aneb poslední člověk ve vesmíru

Ticho, osvícení, velké Já, vyvanutí, stav bez ega, neosobní, jednota, osvobození, nirvána, nekonečnost. Těch slov.

Náš intelekt vyzrál natolik, že je schopen velmi jemného abstraktního myšlení a tak se z učení nedvojnosti stala ryze intelektuální disciplína. Nekonečné diskuse mnoha osvícených plují na vlnách internetu a nejen na něm. Všichni všechno víme, dokážeme domyslet, rozebrat, pochopit, vykonstruovat, představit si, ale.

Stále hledáme nějaké něco, nějakou kvalitu, kterou díky svému intelektu klidně postavíme na výjimečné místo jakési nekvality, která je neosobní a všezastřešující. Víme, že je zde stále a přesto ji pořád hledáme a při tom se v klidu vzájemně přesvědčujeme, že není co hledat a že zrovna ta naše nekvalita je tou správnou. Jednoocí králové slepých bratří.

Kdysi dostal návod. Skvělý návod, od skvělého bojovníka. Zasáhl ho jako tenký stříbrný šíp vystřelený silnou a přesnou rukou moudrého lukostřelce. Tolikrát to slyšel, ale až teď to byl přímý zásah. Vše je to. VŠE bez výjimek. Žádná cesta někoho někam, jen posazení absolutně všeho, každého předmětu, každého záchvěvu mysli, každé myšlenky, každé emoce na místo Toho. Zásah byl natolik silný, že několik dní trpělivě zahlazoval každou myšlenku do toho. Nakonec už nemusel vyvíjet pražádné úsilí, vír sám začal stahovat vše do svého středu. Pak jednoho dne, začal mizet celý vesmír a někdo vykřikl – dost!

 

Když se později svěřoval onomu odvážnému bojovníkovi, ten se rozesmál. Nedokázal jsi postavit výkřik dost a mizející vesmír na rovno Toho. Přestal jsi praktikovat vše je to. Mohl jsi v klidu křičet dost, prožívat nejhorší strach a při tom pokračovat v dobře započatém díle. Ale nenechej se zmást, tato prohra, toto zapomnění, jsou také to!

 
Jak tak kráčel chladivou nocí, zjistil, že není kráčejícího, jen děj v čase, který bůhví proč, někdo stále ještě registruje. Neměl s tím však žádný problém, protože proč by si dělal starosti. Nenašel toho, kdo by si problémy mohl dělat a tak rázně prohlásil, že když tu není, není tu ani problém, ani žádné jiné pnutí – radost, hodnocení, strach.
Jako by se scvrkl v nejmenší  bod ve vesmíru. Přijde smrt? Jaká pak smrt, když není toho, kdo by umřel. A pokud je, tak ať se nejdřív vynoří ze tmy. Poslední záchvěv toho titěrného bodu se vzápětí mění v tryskající gejzír života vlévajícího se do celého stvoření. Sám sebe pozřel, aby se opět vyvrhl.

 

 

Tajemný  umírající se konečně vynořil ze své skrýše. Byl stromy, zimou, neznámých chodcem spěchajícím domů z restaurace, štěkajícím psem. Tak tady jsi, usmál se odněkud.

 

 
Prý tu jsou a byli, mistři, kteří nalezli konečné vyvázání a definitivní osvobození. Ženeme se za touto ideou a při tom každým svým činem a myšlenkou usvědčujeme všechny tyto pohádkáře ze lži. Říkají přece, že vše je jedno. Dosáhl-li jeden jediný z nich skutečně osvobození, je celý vesmír osvobozen. Kdo z nás má ten pocit? Takže jsme někdo jiný, než ten jediný, když on už je přece svobodný? Chyba v matrixu?
Šel se svým jménem, aby ho ztratil. Jen proto, aby se znovu vynořilo ve všech ostatních jménech a pak si jedno z nich vybral, aby s ním šel dál.

 

 
Vítej v klubu nesmrtelných. Prohlásil po té se smíchem onen bojovník.

 

 
Bylo to mrazivé a přesto svaté zjištění. Sliby bódhisatvů jsou ve skutečnosti tímto prozřením. Je posledním člověkem ve vesmíru. Dokud bude v jediném atomu v celém vesmíru tvrdit, že je něčím, nebo někým jiným, než jím, bude stále usvědčen ze lži konečného prozření. Až se najde i v tom posledním místečku, sám sebe ještě pozdraví v celém stvoření, které zajiskří v posledním tanci tohoto cyklu, aby mohlo vychutnat klid po tom dlouhém a bláznivém večírku. Rozhlédne se po prázdném vesmíru a odloží poslední jméno.

 

 
Dýchá, poslouchá zvuky noci, vzdálený pláč dítěte, které se právě probudilo a volá svou matku. Jak pak se asi jmenuje, ten neznámý tvoreček? Jak dlouho mu potrvá, než i v něm pochopí, že je posledním člověkem ve vesmíru? Jeho prvním nádechem, jeho posledním výdechem?  Do té doby, dokud každá touha nebude vynesena ze sklepa výjimečnosti na světlo prostého jest. Včetně samotného aktu vynášení a výlučnosti nositele.

 

 
A tak vynáší smetí, nakupuje jídlo, platí složenky, pracuje, raduje se s dětmi, trápí se svou nemocí, miluje svou ženu, spí, sní, bdí a každý den, každý okamžik ztrácí a nalézá své jméno. A jestli je tady někdo, kdo tvrdí, že k tomu patří ještě něco dalšího, ať vyleze ze stínu, rád si ho poslechne…

 

 
Je to tak prosté, ale je to nekonečná práce. Řekl poté svému druhu v boji. Ano – odvětil mu přítel. A co má být? Chceš snad říci, že nekonečno je něčím víc, než tím?  Rozesmáli se.  Nezajdeme na pivo?

„Vesmír je neskutečný, jen pravda je skutečná.
Pravda je vesmír.“

PS: Díky příteli…