Dušičky. Ráno za okny mží, obloha komplet pod mrakem. Je sobota a z postele se nechce. Oči jsou ještě zavřené, mysl napůl ve snu, když tu, někde po levé ruce, zaslechnu jemné třepotání křídel. Dech se na chvilku zastaví. Pomalu se otočím na levý bok a promnu si oči. V rohu na posteli sedí malinký kolibřík. S hodně poťouchlým úsměvem. Věděli jste, že se kolibřík může usmívat? Posadím se na posteli a chviličku na kolibříka nechápavě, ještě stále napůl ve snu, koukám. Je mi jasné, co se děje, ale přece jenom ospalé mysli a tělu ještě chvilku trvá, než ze sebe vypraví.
„Kolik let jsme se takto neviděli?“
Kolibřík se začepýří a vzápětí mi přistane na rameni.
„Moc dobře víš, že jsem s tebou byla pořád a jednou už jsem chystala kočár pro tvůj odvoz z tohoto světa. Protože tě mám moc ráda, tak jsem chtěla přijet s veškerou parádou. A věř mi, byl by to krásný konec. Žádná bolest, smíření… Ale ty jsi v sobě na poslední chvilku objevil nitku síly, kterou jsi mohl vstoupit do dalšího života i bez této spanilé jízdy.“
„No ale byl to dost bolestný vstup.“ poznamenám. „A ještě stále je.“
„Nešlo to jinak. To co patřilo do tvého předchozího života muselo zemřít. A tak jsi musel odložil tu část tvého těla, která byla s tvou minulostí tak svázaná, že musela odejít s ní. Stejně tak i ti, jenž s tebou byli touto minulostí spojeni. Do tvého současného života už nepatří. Ta bolest, kterou jsi musel prožít, byla také nutná. Alchymický oheň, který je potřebný k přeměně, prostě pálí. A mimochodem, proměna stále není dokonána. Nacházíš se v mezičase, kdy se může stát cokoliv…“
Má stará přítelkyně mi neříkala nic, co bych sám nevěděl, ale chápal jsem, že to potřebuji ještě párkrát slyšet, abych se dostal hlouběji, do míst, která sice cítím, ale zatím nejsem schopen k nim sestoupit úplně. Zůstal jsem proto mlčky sedět a sledoval směr, odkud ke mne ta slova přicházela. Svět se pomalu nořil do ticha a já pochopil, že jsem usnul. V tu samou chvíli zazvonil budík.
Dušičky. Výlet. Vstávat. Na druhý pokus už to šlo lépe. Za nedlouho jsem s kamarádem vcházel do prázdného vlaku a o další chvíli později už si vláček, který pamatoval naše dětské výlety, supěl směr Sázava. Naše povídání okamžitě naskočilo na ranní vlnu a hranice mezi sněním a bděním se prostoupily. Tuto skutečnost jsme si uvědomovali oba a proto jsme nebyli úplně zaskočeni tím, že jsme si jasně pamatovali nádraží, na kterém jsme chtěli vystupovat, úplně jinak, než to, které jsme měli před očima. Oba stejně. Pravda, já jsem ještě chvilku bojoval se svou jasnou vzpomínkou a z vlaku jsem vyskočil na poslední chvíli. Cedule na nádražní budově mě nemilosrdně přesvědčovala o tom, že jsme tu správně. Ještě trochu zmatený jsem se nevěřícně díval na displej svého telefonu, na který právě dorazila vskutku zenová smska. Datum odeslání 1.1.70, odesílatel žádný, předmět žádný, zpráva nemá obsah. V tu chvíli mi došlo, jakou podobu na sebe pro tentokrát kmotřička vzala. Programový kód Matrixu začal prosvítat v zeleni stromů v podobě jemného deště. Bylo mi jasné, že ten den se o něco takového jako je objektivní realita, opřít nepůjde.
V Matrixu se vyskytují dvě základní barvy. Zelená, ta je barvou programového kódu, iluze a modrá, která je barvou reality, pravdy, jakkoliv drsné a nepěkné. A tak kráčíme zeleným lesem po modré turistické značce, nasáváme sílu a vůni záblesků skutečnosti a bavíme se kouzly matrixu. Kněží hora je magické místo. Však o ní jedna z vědem, která tu nedaleko přebývala, mnohokrát psala, a cestou, kterou nyní kráčíme, sama často procházela. Jak pomalu stoupáme do kopce, tak procházíme různými úrovněmi uvědomování si tohoto divotvorného prolínání barev modré a zelené.
Matrix obsahuje jeden tréninkový program, který se jmenuje „žena v červeném“. Vynoří se jakoby od nikud a prochází kolem vás. Svou kontrastní barvou a svůdnou krásou odláká vaší pozornost, aby se vzápětí změnil v agenta, pátrajícím po těch, kteří jsou v Matrixu vědomí, skuteční. A tak se i na naší cestě, kde není živáčka, najednou mezi kapkami deště, v zeleni stromů, vynoří děvče v červeném, se sluchátky na uších a jako by nic proběhne kolem nás. O chvilku později nás mine ještě jednou. Ne, dnes podobné triky nemají šanci. Stoupáme směrem ke starému keltskému obětišti a jen s úsměvem komentujeme dobře odvedenou práci programátora, který má náš dnešní výukový program na starost.
Když dorazíme na vrchol, jsme vtaženi do ticha. Jen sedíme na kamenech a zvykáme si na tu čirou, řídkou atmosféru, která zde panuje. Svět kolem pomalu mizí a kmotřička sedí vedle mě. Chvilku je také potichu a pak promluví hlasem, který zní přímo ze středu mé mysli.
„To je poprvé, co víš, že sedím vedle tebe a přesto jsi se na mě nepodíval. Poprvé, co tě nezajímá, jakou mám podobu. No vidíš, a pak že jsi nepoučitelný.“
Cítím, jak se něco ve mě usmívá. A slyším slova vědmy.
„Už mnohokrát jsi tu seděl, vždy se sem vracíš. Někdy po staletích, někdy po letech. Pokaždé, když urazíš jedno celé kolo, v cyklu svého učení.“
Už neslyším její hlas, už není třeba žádných hlasů. Sdělení přichází beze slov, je přímým prožitkem. A tak vím, že jsem tu naposledy byl před patnácti lety. Byl jsem se tu rozloučit. Rozloučit s tímto místem a s cestou, po které jsem sice již tenkrát chtěl jít, ale nebylo to možné. Bylo třeba ještě sejmout mnoho masek a závojů a nebylo jiné cesty než té, která byla. Bez jejich odhalení a odložení nebylo možné cesty dál. Těch patnáct let mi proběhne v mysli tak živě, tak intenzivně, že mám pocit, že i srdce se na chvilku zastavilo. Všechny ty zkušenosti a celý ten patnáctiletý zápas vidím zcela jinýma očima, než když jsem ho prožíval. Poznávám iluzi celého snažení, falešné motivace, ale zároveň i nevinnost příběhu samotného, který byl výsledkem všeho, co ho předcházelo. Vidím tu nit, která se nikdy neztratila, tu spojnici příběhů, které se musely vyjevit a realizovat. Vidím chyby jako dokonalé nástroje učení, vidím důsledky těch chyb jako ty jediné možné, vidím bolest jako nástroj dostředění a proměny.
Obrazy najednou zmizí jako by nikdy nebyly. Jsem doma. Jsem znovu doma. Jsem tam, odkud jsem vyšel, odkud se začaly odvíjet kroky všech minulých příběhů. Jsem tu správně. Spojený sám se sebou.
„Ahoj!“ ozve se před námi. Na kopec právě dorazily dva další pěkné programy z Matrixu. Abychom nemuseli dlouho bádat nad jejich původem, oblékají si obě zelené bundy. Není třeba si nic vysvětlovat, nic říkat. Pozdravíme a přesouváme se hlouběji do lesa. Kousíček od vrcholových kamenů registruji jakousi energetickou bránu. Průchod je tak silný, že procházím mezi stromy ještě párkrát sem a tam, abych byl schopen alespoň trošku definovat, o jakou změnu se jedná. Po třetím průchodu vnímám, že je to přechod mezi čirou sférou, která se nachází na samotném vrcholu Kněží hory a vrstvou, která leží těsně pod ním. Je hutnější, více příběhová. Tady už se nezří, tady už začínají pracovat síly dalších příběhů. O kousek dál mě přivábí místo mezi kameny, kam usedám, a během krátké chvíle svět opět mizí. Jediné co si ještě uvědomuji je, že zem pode mnou hřeje, jak kdyby byla rozpálená letním slunkem. Slyším šumění budoucích příběhů. Je to jako voda, která těsně před tím, než se začne vařit, začíná se tak neklidně vrtět, občas nějaká bublinka a každý kdo se na ní dívá ví, že už, už se to blíží. Slyším hlasy, vnímám nové vůně, vidím barvy. Voda se však stále nevaří.
„Proč se nic neděje?“ ptám se kmotřičky, která je tu opět se mnou.
„Protože jsi se ještě nerozhodl. Neučinil si volbu.“
Chvíli přemýšlím a pak se opět ptám. „Myslel jsem, že bude lepší počkat, až se vynoří příběh, který se má vynořit. Nezasahovat. Nevytvářet.“
Ten den poprvé slyším, jak se kmotřička směje. Už to nevydržím a podívám se na ní. Sedí vedle mne a střídá jednu tvář za druhou. Točí se mi hlava a začíná mi být špatně.
„Dost!“ křičím. „Už přestaň a vyber si nějakou tvář.“
„Tvář mi vždy vybíráš ty.“ Ozve se. „A ani tentokrát tomu nebude jinak.“
Odvracím hlavu. „Dnes nechci žádnou.“ říkám rezignovaně.
„No vidíš, že jsi si nakonec vybral.“ slyším pobavený hlas. „ Žádný příběh vytvořit nemůžeš. O tom volba není. Tvá jediná volba je o tom, jakým směrem uděláš první krok. A pospěš si. Už mě pomalu přestává bavit, vyhřívat ten kousek na které sedíš, aby ses náhodou nenastydnul.“
Její poznámka mi nepřipadá vůbec vtipná. Sedím dál a vnímám, jak mi ubývá energie, jak svět temní a jak se blíží další z velkých učitelů. Strach. Tentokrát má jasnou tvář. Je to strach z důsledků volby. Je to strach z dalšího příběhu. Z dalšího zklamání, bolesti, pádů a chyb. Je ze mně malý klučík, který právě dostal od starších kluků nakládačku a s brekem doběhl domů k mamince.
„Už nechci! Už nikdy nepůjdu ven! Vždycky to dopadne stejně! Chci domů. Tam nahoře, na kopci, tam jsem doma, tam je dobře. Vrátím se tam a už tam zůstanu. “
Ten zlom, který přišel, jsem doteď nepochopil. Vůbec nevím jak se to stalo. Ve chvíli největšího stažení, smutku a sebelítosti jsem se postavil a vyrazil sice směrem zpět k vrcholu, ale vůbec ne s úmyslem tam zůstat. Naopak, rozloučit se, tak jako už mnohokrát před tím a pak vyrazit zpět do údolí. S neznámou radostí a chutí do dalších příběhů. Po cestě dolů jsem pak potkal mnoho jejich podob. V některých jsem byl slavným spisovatelem, v jiných nemocným nuzákem, v dalším pak osamělým zálesákem, zlomeným starcem, bohatým podnikatelem, moudrým učitelem, oženil se, zůstal sám, rodil se a umíral. Všechny jsem je přivítal, protože jsem věděl, že každý z nich nakonec vede domů. Že Kněží hora tu vždy bude čekat. A po každé bude návrat vřelejší, krásnější, hlubší. A po každé si kus této hory odneseme s sebou do údolí, abychom se o něj mohli podělit s ostatním. Budeme to dělat tak dlouho, dokud její obraz ve svém nitru nepostavíme úplně celý. Budeme to dělat i po té…
A tak když jsme vyšli ze zeleného lesa, mraky se rozestoupily, obloha se rozzářila sluncem a modří a já spatřil první obrysy nového příběhu. Jako správný hospodář, protože je podzim, musím připravit zem na jaro, pro další cyklus. Dříve než přijde zima. Odvozit z pole kameny, zaorat letošní shnilou úrodu, postavit zbořené zídky, vynosit ze sklepa všechno to staré haraburdí a uvolnit tak místo pro zásoby na zimu, utemovat všechny díry v polorozpadlém stavení, aby neutíkalo teplo a nezatékalo, a pak už jen nechat zimu dokončit dílo proměny. Jaká bude, mírná nebo krutá, jestli posílí nebo zlomí, to už není v mých v rukách. Každopádně ale vím, že už teď kráčím opět směr Kněží hora a že žádných jiných cest ani není.
PS: Díky příteli, za možnost sdílení při výletech do světů za zrcadlem..
PSS:
Povídka volně navazuje na cyklus povídek Hovory se smrtí, který je součástí knhy O dni a noci, kterou můžete zakoupit například zde – http://www.kosmas.cz/knihy/174860/o-dni-a-noci/