Vyšehradský labyrint s trochou novoročního mudrování

Vyšehrad

Nikdo nemůže říct, že náš život je v nějakém okamžiku hotový. Takový pocit může trvat jeden dva dny, ale pak se zase otevře nová cesta, nové hledání. Jsme poutníci. Jsme na cestě. Můžeme se zastavit, odpočinout, ale zítra ráno zase musíme jít dál.

Juan Provecho, augustiánský řeholník

Přiznávám, tento rok byl pro mne rokem velmi náročným. Něco se ve mně mění, zápasí, tělo zlobí a mnoho hodně zasunutých věcí se dere na povrch. Bloudím, jsem nerozhodný, občas ztrácím naději a sílu. Objevují se nové světy, ale jako bych se jich bál dotknout naplno, jako bych se bál, že zase zmizí. A při tom všem si uvědomuji, že mám kolem sebe lidi, kteří mne mají rádi a pomáhají mi ze všech sil. (Moc jim za to děkuji) Do toho skvělou partu lidí v práci, která mne ještě k tomu moc baví. Přes to všechno, jako bych se nebyl schopen zhluboka nadechnout.

 

Předposlední den roku však, jako by do té podivné šedi posvítil světlem, snad ještě vánočním.

 

Vracel jsem večer z kanceláře domů, hlavu plnou toho, co všechno ještě musím dnes udělat. Cosi jsem studoval, když metro zastavilo ve stanici Vyšehrad. V tu chvíli nějaký hlas ve mně naprosto nekompromisně zavelel. Ven!

 

O chvíli později jsem již stál u Táborské brány. Svět se ztišil a já vyrazil cestou k Rotundě sv. Martina, ze které vycházely dvě jeptišky. Studený vzduch pronikal do plic a zima vyháněla poslední osamělé návštěvníky. Zpomalil jsem chůzi a vydal se, zhluboka dýchaje, mou oblíbenou cestou po hradbách. Asi po půl hodině jsem dorazil k vyšehradskému labyrintu. Noční putování labyrintem miluji. Je vždy něčím výjimečné. Tentokrát bylo opravdu velkým dárkem.

 

Při průchodu jsem byl doprovázen jakýmsi vnitřním výkladem. Není to úplně správně vyjádřeno, protože výklad předpokládá někoho kdo vykládá, někoho kdo poslouchá a samotné vykládání. Toto byl však jakýsi žitý výklad, jehož byl můj průchod součástí. A tak jsem si jen fascinovaně uvědomoval, žil, jednu z mnohých symbolik průchodu labyrintem. Ten se ukázal dokonalým podobenství naší cesty k sobě a ještě něčím více.

Mapka labyrintu je na konci článku.

………………….

 

Ztracen poutník ve vesmíru se po dlouhém putování rozhodne pro návrat domů. Do svého středu. Když konečně nalezne vstup na tuto stezku, radostně vyrazí. Našel cestu! A hned vidí, že opravdu míří přímo doprostřed.

 

Po malé chvílí však naráží na překážku a musí z přímé cesty uhnout. Má však dost sil mladého, nadšeného žáka a tak se bez zaváhání vydá po cestě, která už nevede přímo. Po krátké chvíli se cesta otáčí zpět a on je opět na přímé cestě do cíle. Jak snadné! Stačilo nezaváhat a nebát se první překážky. Cíl je nadohled.

 

Po malé chvíli stojí opravdu přímo u středu. Dělí jej jediný záhyb, jediná vrstva, jediná překážka. Nevadí, síla středu je zde tak silná. A po tom předchozím bloudění a hledání vchodu na stezku je zcela uchvácen vůní domova. Zůstává zde dlouhý čas a pomalu obchází střed z levé strany, strany srdce. Mnoho poutníků zde zůstává do konce svých dní.

 

Většina z nich však vyráží dál. Ať už proto, že stále cítí oddělenost od svého středu a nebo proto, že je osud nenechá prodlévat na tomto místě. Ještě chvíli trvá pocit naprostého bezpečí a síla středu dodává poutníkovi sílu. Nedlouho po té však poutník doráží k prvnímu zákrutu, který se od středu opět oddaluje.

 

Je však opřen o sílu srdce, mohutného citu a tak se statečně prodírá labyrintem života. Svůj střed neztrácí ze zřetele, stále ho cítí.

 

S každou zatáčkou se však vzdaluje a síla srdce už nestačí. Potřebuje se o něco opřít. Poutník tak zapojuje druhý z darů, který mu byl dán. Rozum, obyčejný selský rozum. Ten mu dává naději. Říká mu. Střed se nemůže ztratit, viděl jsi ho, stál jsi těsně u něj. Stačí vytrvat, jsi na správné cestě.

 

V tu chvíli se stezka opět prudce stáčí směrem ke středu. Dostává se do pravé poloviny labyrintu a po pár krátkých zákrutech už se poutník opět koupe v záři svého středu.

 

Situace s prvním dosažením blízkosti středu se opakuje. Je jen otázkou času, kdy bude muset poutník vyrazit dát. Bohatší však o důležitou zkušenost. Už ví, že je třeba používat obou principů. Dnes bychom asi řekli jak toho ženského, tak toho mužského, a ví také, že i cesta směrem od středu může vést nakonec k němu.

 

Tímto poznáním získává sílu. Sílu, kterou bude při další pouti tak moc potřebovat.

 

Cesty se totiž klikatí, prodlužují, tu se od středu vzdalují, tu se noří do hlubin bludiště. Pomalu ztrácí naději, že někdy do cíle vůbec dorazí. Chvílemi má pocit, že šlape po místech, kde už byl. Začíná se obávat, že chodí jen v nekonečném kruhu. Pak přijde okamžik úplné temnoty. A to když stojí jen krok od místa, kudy se na cestu vydal! Zoufalství a beznaděj dosahují vrcholu. Bez sil obchází po  obvodu kruhu. Po své levici svět, ze kterého se na cestu vydal, který na něj útočí všemi svým svody a lákavými přísliby. Kolikrát se ho drží dokonce pevně za ruku. A přesto ví, že už se nemůže vrátit a žít jej tak, jako před tím. Má v srdci vzpomínku, mlhavou jak sen. Vzpomínku na krajinu svého domova, svého středu. Ten rozpor se zdá k neunesení. Noří se opět dovnitř labyrintu a po dlouhé době vystupuje opět na vnější, tentokrát druhé straně. Svět je opět tak blízko, střed se zdá chimérou a přece ho to nenechá a musí jít. Je znavený a síly dochází. V tomto stavu přichází na místo, které mu láme vaz. Stojí opět tam, kudy do labyrintu vstoupil.

 

Jestli bylo předchozí setkání, po prvním dlouhém putování, s tímto místem temnou nocí duše, je tento okamžik bílou sobotou. Totální ztrátou naděje. Jak v transu zírá na místo, kudy se před dlouhým časem vydal na cestu, na místo, ke kterému se již jednou na začátku temné noci duše vrátil, ale přesto vytrval. A osud (Bůh, bohové, vyšší síly) se mu odměnil takto!

 

Toto místo je místem, kde musí umřít ego. Minimálně ta část, jež musí mít vše pod kontrolou, bičuje člověka touhou a dává mu pocit, že je všemocný. Ta část, která je schopná hledět jen jedním směrem, směrem svého záměru, očekávání, směrem, který slibuje konečné naplnění.

 

Když prasknou okovy ega, poutník zvedá hlavu v poznání, že jeho stopy musí naplnit kruh celý. Vše musí být oživeno jeho dotekem, aby mohlo být společně s ním dovedeno do středu.

 

Nenechá se již vyvést z míry tím, že cesta se prudce stáčí ke středu. Je jen malý kousek od cesty, kterou sem kdysi vstoupil a ví, že na směru nezáleží. Na čem záleží jsou kroky. Kroky, které musí být učiněny, nádechy které musí být nadechnuty, výdechy, které musí být vydechnuty. S pokorou tedy kráčí, avšak dýchá při tom z plných plic. Brzy naráží na překážku, která ho od přímé cesty opět odklání. Nic si již však nenárokuje. Krok střídá krok. Každý z nich ucítí všechny ty, co byly učiněny v minulosti a všechny ty, které ještě budou následovat. Ani si nevšimne té omamné vůně středu, který spatří hned za další zatáčkou. Proč také? Cesta se stává cílem. Každým krokem se minulost a budoucnost spojují v jedinou přítomnost

 

Nehledí už před sebe a proto se cesta může otevřít v přímý vstup tam, kde je jeho domov.

 

Poslední nádech, poslední výdech. Poslední krok. Jako by se nikdy nic nestalo. Doma.

 

……………….

 

Prožitek středu je prost všech výkladů. Avšak jaké bylo mé překvapení, když po nějaké době začal můj tajemný průvodce velmi tiše šeptat znovu. Nejprve jsem si uvědomil, že jsem už mockrát dumal nad tím, co znamenají ty malé komůrky, které jsou kolem středu samotného, po je ho obvodu, nakresleny. Vždy je také procházím, před tím, než se vydám na cestu zpět. Šeptání mého přítele bylo příslibem, že mi možná dnes odhalí tajemství i těchto zvláštních vnitřních prostor. Zároveň jsem věděl, že to nebude žádné jedno universální odhalení (už nějakou dobu svého přítele znám a vím, že na nic podobného nehraje), nýbrž něco, co je v tuto chvíli aktuální, co má být prožito, ozřejmeno. Vkročil jsem tedy do levého prostoru.

 

……………

 

…viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. Ta radost, co mne prostoupila, byla nepopsatelná. No ano, vždyť je to jasné. Bůh tvoří ze svého středu. Ze své nepohnuté a věčně jsoucí podstaty. Jeho tvorba je totožná s ním, je součástí jeho středu. Tady si dokonce notujeme i s vědeckým výkladem stvoření. Jen nahradíme věčně jsoucí podstatu bodem nula a den první prvním okamžikem po velkém třesku 🙂

 

Bylo to nádherné a radostné uvědomění. Přesto mi v jednu chvíli má racionální mysl nedala a musel jsem se rozhlédnout a spočítat, jestli počet komůrek bude sedět s celým obrazem. Musel jsem se smát sám sobě. Nebo spíše Tomášovi ve mně. Ano, komůrek uvnitř je šest. Sedmý den je den odpočinku, kdy je stvoření dokonáno a čeká před branou, kterou sem kdysi vešlo, aby vyrazilo na další cestu.

 

A tak jsem si postupně vychutnával těch šest dní tvorby, abych nakonec stanul na oné hranici, kdy poutník stojí ještě ve svém středu, neoddělený od svého stvořitele, ale pohledem již upřeným do mnohosti. Den sedmý.

 

Pak prvním krokem ven tvořím prostor a pro možnost pohybu v něm čas. Před mýma očima vyvstává labyrint, za malou chvíli se na Vyšehradské kapitule rozezní zvony.

 

……….

 

Má procházka po Vyšehradě ještě chvíli trvala, než jsem se zcela vymrzlý otočil směrem k metru. A tak ti děkuji, příteli nejmilejší, že jsi mne dnes odvolal od mých plánů a vyhnal do studené tmavé zimní noci. Moc jsem to potřeboval.

PS: PF 2016

Labyrint

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Malé cvičení proti spamu :-)